Jeden thajský výlet aneb jak hruška jela na slonovi

Původně jsem si říkala, že by dovětek mohl spíše znít - Jak slon jel na slonovi, ale v rámci nutného dalšího vysvětlování a celkové tématiky zůstanu radši u té hrušky. Každopádně tedy k tomu celému příběhu.

---

V březnu 2016 jsem navštívila jednu z asijských zemí a to konkrétně Thajsko, které padlo do oka mému tátovi a o kterém jsme chvíli s mámou pochybovaly. Nakonec se ovšem rozhodlo (asi hlavně díky tomu, že moc jiných destinací jsme ve výběru už neměli) a tak jsme se tam doopravdy o jarní prázdniny vydali. Během celé cesty a pobytu se událo spoustu věcí, mezi něž se právě kupříkladu řadí i výlet obsahující jízdu na slonovi. Ale pěkně popořádku.

Upřímně celý den výletu odstartoval tím, že jsem si detailně prohlédla podlahu našeho hotelového pokoje, aneb takhle už se mi hlava dlouho nezamotala. Díkybohu se během snídaně vše dalo do pořádku a my tak mohli vyrazit vstříc "dobrodružství". Rychloloď nás dopravila za necelou půl hodinku do maríny, kde na nás s cedulí HRUSKA čekal průvodce Non, kterého někteří z vás mohou pamatovat z minulého vyprávění. Společně jsme se vydali na první zastávku celého dne, která měla obsahovat plavbu na vorech a rozmanité výhledy na thajskou přírodu. Nakonec se této "odvážné" plavby v asi pěti centimetrech vody zúčastnil pouze můj otec a jeho nový Samsung, který si díkybohu ze setkání s H2O neodnesl žádné trvalejší následky.

Po skončení této první akce jsme se následně vydali na oběd. Ano, může se vám zdát, že se výlet ubíral celkem sešupem, ale i přes odjezd brzy ráno, trvala cesta lodí a následně mikrobusem dohromady dvě hodiny a vše se muselo stihnout do pěti odpoledne (to odjížděla poslední loď zpátky do hotelu), tudíž žádné zbytečné zdržování a šup na oběd. Toho jsem se docela obávala, protože nejsem zrovna všežravec, co se asijské kuchyně týče a moc věcí, co jsem do té doby v Thajsku okusila, nebylo zrovna mým šálkem čaje. Nakonec nás nečekalo jídlo thajské, ale čínské. Ano, čtete správně. Vzali nás na oběd do čínské restaurace. Určitě si v tento moment říkáte něco na způsob "A co jako?". Prostě a jednoduše mě to přišlo a stále přijde jako taková ironie, ale jdeme dál. V závěru jsem byla za výběr jídla velmi ráda, protože "Čína" je mi bližší a tak moje obavy, že se moc nenajím, vyplněny nebyly.

Po posledním kousku vodního melounu (jakožto dezertu) jsme se vydali na další zastávku a to již na zmiňované slony. Cesta trvala asi půl hodinky a na místě (dalo by se říct sloní farmě) nás uvítalo asi pět slonů (přesněji tedy čtyři slonice a jeden slon) a spolu s nimi i dva "vedoucí". Neuvědomuji si, jestli jsem někdy psala o tom, jaké povolání vykonává má máma a tak vám to sdělím teď kvůli jednomu detailu, o kterém se za chvíli budu zmiňovat. Moje máma je zubařka. A jako se některým lidem stává i ona má takovou nemoc z povolání, neprohlíží sice zuby naprosto všem, ale pokud se objeví zajímavé kousky, ráda se zděsí. Ano, tušíte správně, stalo se tomu tak i na oné farmě, kdy jeden ze zmíněných vedoucích měl naprosto dokonalý chrup (pokud se tomu tak dalo říkat). Takže ještě před samotnou jízdou jsem musela našemu průvodci objasnit, proč se moje máma chce fotit zrovna s tímto chlapíkem a jestli by mu to také nemohl vyjasnit. Stalo se tak a my se konečně mohli vyškrábat na nástupní stanici, odkud jsme (no ne zrovna elegantně) nastoupili na hřbet slona (nebo-li si sedli do připravených "laviček"). Táta nastupoval jako první (nakonec jel sám a my s mámou na druhém slonovi) a nevím, z jakého důvodu nás poprosil, abychom mu telefon podali, až bude pevně usazen, zřejmě na to měly vliv dřívější události toho dne aneb H2O Samsung přežil, ale pád ze slona by zřejmě nemusel.

Po usazení a zapnutí bezpečnostních pásů jsme se vydali na půl hodinovou jízdu pod žhavým sluncem. Samotnou jízdu si představte jako opakované klinkání zprava doleva a pokud člověk jede ve dvojici má neustálý pocit, že další zastávkou bude pevná půda pod hlavou.

Upřímně jsem se na tuto projížďku docela těšila a i teď ji stále považuji za zážitek, na druhou stranu musím uznat, že tehdy i nyní z toho mám zároveň docela rozporuplné pocity. Když se nad tím člověk totiž kapku zamyslí, je to vlastně hrůza. Zvíře otročí kvůli vaší zábavě a jeho chování je usměrňováno tyčí s bodcem (nechci tvrdit, že je to tak vždy, ale u nás tomu tak bylo). Navíc mě třeba osobně se nějak protivilo šlápnout a mít nohy na hřbetě naší slonice, protože si člověk říká, že jemu samotnému by to také příjemné nebylo. Každopádně to by byl krátký moment malé částečky mé osoby, která by mohla být členkou PETA. Nechci se rozhořet nějakou rozvášněnou debatu, protože každá věc má rub i líc a tak pokračujeme dál.

Po vyzvednutí fotek (před jízdou nás ještě každého na slonovi vyfotili) jsme si pořídili ovoce sčítající banány a ananas a vydali se vstříc krmení (jakožto poděkování za to, že nás svezli). Již zcela věřím tomu, že sloní chobot je tvořen asi 150 tisíci svalových snopců (ty obsahují desítky vláken) aneb ovoce zmizelo z mé ruky tak rychle, že ani David Coperfield by to nezvládl rychleji.

Následně jsme se občerstvili i my samotní v podobě ananasu z nedaleké plantáže a maminka tak má další gurmánskou vzpomínku (zařadila se tak po bok fazolové polévce z Pearl Harboru), protože dle jejích slov lepší ananas nikdy neměla.

Během celého tohoto výletu jsme se pohybovali na ostrově Phuket, který je mimo jiné známý i pro své perlové farmy a továrny, a tak díky dobrému času jsme se v jedné z nich mohli zastavit. Seznámili jsme se s procedurou jejich pěstování a samozřejmě i něco malého (dá se náhrdelník považovat za něco malého?) nakoupili.

Poslední zastávkou pak byla policejní loď, kterou tsunami v roce 2004 odneslo z přístavu až do vnitrozemí. Non (pokud si ještě někdo nezapamatoval - průvodce) se s námi podělil o smutný fakt, že právě během onoho tsunami přišel o kamaráda a dva bratrance...

Před návratem do maríny jsme ještě nakoupili pohledy (jinak docela špatně sehnatelné), což se taky neobešlo bez nějaké té historky. Můj táta se rozhodl zbavit se všech zbývajících bahtů (oficiální thajská měna; na Phuketu totiž radši vidí dolary), avšak problémem bylo, že ty pohledy byly o něco dražší a prodejce zase nevedl naopak dolary, kterými chtěl táta hodnotu doplatit (a o kartě si člověk mohl nechat zdát). Zachránil nás Non, který nám těch pár bahtů půjčil, a my mu následně dali ekvivalent v dolarech.

Po hodině a půl jsme dorazili do maríny a my se tak museli rozloučit s nejlepším průvodcem z celého našeho thajského pobytu (a dovolím si říct, že se může řadit i mezi jednoho z nejlepších celkově).

Celý tento výlet byl prošpikován mnohým a upřímně dodnes na něj a jeho detaily občas jen tak vzpomenu. Člověk by si řekl, co ho celkově mohlo tak uchvátit, ale za sebe si dovolím tvrdit, že pokud máte dobrého průvodce, uděláte si vzpomínky velmi jednoduše. A tak pokud se někdy na Phuket vypravíte (vyžadujte jako průvodce právě a jedině jeho - pokus o vtip) a náhodou by se váš průvodce představil jako Non, pozdravujte ho od jedné české hrušky. Děkuji předem....

Krátké video ze hřbetu slona - tady