Článek je zařazen k tématu týdne "Spokojený život", doporučuji si prohlédnout celý blog, aby článek dával trochu smysl.
Dnešní svět je velmi zrychlený, člověk je zatěžován vším možným a každý z nás to vnímá (a hlavně zvládá) jinak. Kolik lidí v dnešní době může říct, že má spokojený život? A když už ho máme, platí ve všech oblastech nebo jen v některých?
Je pravda, že bych právě v tomto momentě mohla začít hloubat nad tím, jaký můj život je, jaký by mohl být a tak, ale všechny mé pisatelské výtvory by měly v rámci celkového tématu alespoň něco o cestování obsahovat a proto se zaměřím právě na něj.
V rámci cestování mohu říct pouze jediné - mám naprosto spokojený život. Řeknu vám takový menší souhrn, který vám má slova jen potvrdí a dozvíte se tím tak i další informace k příběhu jedné hrušky.
Svou první zahraniční cestu jsem absolvovala v srpnu roku 2003, tedy když mi bylo pět let a upřímně si z ní pamatuji jen pár drobností. Letěli jsme tenkrát docela daleko, na Tenerife, já s sebou táhla růžový kufřík od stejné značky jako byla panenka v mém náručí a letadlo mělo nezaměnitelnou modrou barvu s obrovským nápisem Fischer na trupu. Tohle však nejsou jediné vzpomínky, pak si samozřejmě pamatuji ještě na pár detailů ze samotného Tenerife a to hlavně ze dvou tematických parků (na papouška na kole jen tak přeci nezapomenete).
Dva roky na to následovala další cesta, tentokrát na ostrov Mallorca, která patří do takzvaných Baleárských ostrovů. V roce 2007 jsem se mohla pyšnit tím, že jsem je navštívila kompletně všechny (tedy jak Mallorcu, tak Menorcu, Ibizu i Formenteru). Během dalších let se k nim vždy v létě přidala nějaká ta středomořská destinace, takže kupříkladu řecké ostrovy Kréta, Kos, Kypr, Rhodos anebo Tunis. Již během těchto cest se začaly v zimě pomalu přidávat i destinace vzdálenější a v roce 2012 po návštěvě zmíněného Rhodosu naprosto přebraly štafetu (pokud nepočítám průběžné návštěvy Velké Británie, které budu navždy zavázaná).
Kdy proběhla první dlouhá cesta? Bylo tomu v roce 2006, kdy se osmiletá hruška vydala na návštěvu ostrova Mauricius. Tam jsem zažila mnohé a zaslouží si to vlastní vyprávění, takže o tom někdy jindy. Průběžně tedy následovaly další dlouhé cesty, až se nakonec hruška vydala na druhý konec světa do Austrálie a na Nový Zéland. Tak učinila v roce 2011. V roce 2014 přidala i ten opačný kus světa, kdy se podívala na Havaj. A tak by to mohlo pokračovat dále.
Tenhle výčet vám zřejmě tedy potvrdil má slova, ano, v rámci návštěv cizích zemí nemůžu mít nic jiného než spokojený život po celých těch třináct let.
Nechci ovšem, aby celý tento článek vyzněl - koukejte, kde všude jsem byla, a záviďte. To rozhodně ne, to není ten důvod, proč ho píšu a není to ani důvod, proč píšu všechny tyto zápisky.
Moji rodiče neměli zpočátku jednoduchý život a tak je upřímně obdivuji, protože toho dokázali opravdu hodně a dostali se daleko. Jsem jim za tyhle všechny cesty nesmírně vděčná a upřímně doufám, že se mi někdy v budoucnu poštěstí ukázat tahle všechny místa i mé vlastní rodině.
Za celou tu mou cestovatelskou kariéru jsem se snažila být pokorná, protože moc dobře vím, že to co se poštěstilo mě, se nepoštěstí každému. Proto se s vámi všemi chci o svoje zážitky, fotky, nahrávky podělit, a když můžu tak i svému okolí přivážím všechno možné, i když riskuji prasknutí kufru. Prostě a jednoduše dát kus toho svého "spokojeného" života i ostatním lidem.
Proto na závěr tohoto velmi krátkého vyprávění vám všem přeji, ať tuto možnost (v jakékoli podobě) jako já dostanete. A i když je v dnešní době velmi komplikovaná situace v rámci teroristů a uprchlíků (a bůhvíčeho ještě), pokud dostanete šanci, neváhejte pouze kvůli tomu, přihodit se může kdekoli, kdykoli, cokoli a jen tak sedět doma je rozhodně škoda.
Přeji vám proto ještě jednou, ať můžete začít i své cestovatelské deníky a případně měli své spokojené životy a to nejlépe úplně ve všech odvětvích.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář! :)