Květen byl ve znamení maturity, červen byl plný přijímacích zkoušek a tak jsem se neskutečně těšila, že mě alespoň v červenci čeká nějaký ten jeden výlet mimo naši vlast. Jenže ten se měl uskutečnit hned na začátku prázdnin a co pak? Jen tak sedět doma se člověku nechtělo a tak jsem využila možnosti a naplánovala si výlet do města, které si již dovolím zvát svým druhým domovem - do Londýna.
Jak jste se mohli v předchozích článcích dočíst, toto město pro mě bylo kapku zapovězené, protože ač jsem skrze něj absolvovala do svých dvanácti let několik přestupů, ten svět za letištními okny jsem měla příležitost poprvé spatřit právě až v roce 2010. A jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Proto přede mnou stál úkol zařídit si celý pobyt a to v pořadí již devátý.
Nejpodstatnější pro mě je všechno si řádně sepsat, proto jsem oprášila "staré" zelené kroužkové desky, které ještě obsahovaly pozůstatky zápisků z biologického semináře (byly tak posléze řádně pohřbeny ke zbylým již padlým druhům), vložila nové listy a plánování mohlo začít.
Termín, letenky, ubytování, program - to vše jsem zvládla naplánovat za dva dny a zároveň tak vytvořit i ucelenou prezentaci pro své rodiče, která byla tak dokonalá, že obsahovala nejen vždy několik cenových návrhů za určitou věc, ale i přesný časový rozpis, kdy co. Ano, možná si říkáte, že proč to tak "hrotit", ale věděla jsem, že pokud předložím jasný plán, nevyskytnou se u rodičů žádné větší námitky.
A opravdu se nevyskytly, proto bylo na čase z papírů vše přenést do reality. O víkend jsem tak (za asistence mého taťky) vše objednala pomocí nejrůznějších serverů jako je letuska.cz, trivago a tak (žádný sponzoring, jen předání dobré zkušenosti) a nezbylo mi nic jiného než čekat až nastane odletové období.
Posuneme se tedy v čase, aneb z května se nám rázem stal srpen. Jak se někteří z Vás již mohli dočíst, příběh odletu do Londýna začal už 12 dní předtím, než se nějaký odlet vůbec měl konat. Pro neznalé samozřejmě vysvětlím.
Ve čtvrtek třetího srpna jsem se nadšeně vydala do Prahy a to na nákupy spojené i s umytím oken v mém pronajatém vysokoškolském bytečku. Osud mi to ovšem nepřál a tak se mi povedlo během nákupů v jednom obchodě tak trochu řekněme spadnout ze schodů. Díkybohu šlo jen o poslední dva schody, přesto následky byly značně děsivé a hlavně vše ohrožující.
Ráda bych ještě učinila poznámku, že mě docela zarazilo chování lidí, kteří se na šokovanou Hrušku ležící na zemi jen podívali a vesele nakupovali dál (stejně tak žádná reakce od procházející ostrahy či prodavaček u pokladny, která byla pár metrů). Přiznávám, že mě to kapku vzalo, obzvláště když jsem byla v šoku, co se vlastně stalo (nějak doteď ani nevím) a nemohla jsem se skoro postavit na pravou nohu. O to víc oceňuji zásah jedné paní z Německa, která ke mně následně přiběhla a pomohla mi se trochu vzpamatovat, tímto jí ještě jednou děkuji (vím, že není šance, že tohle celé k ní dorazí, navíc v češtině, ale jen tak ze slušnosti). O to víc bych ráda apelovala na všechny z Vás, nezavírejte oči před tím, když se jiná osoba ocitne v nějakých takových potížích. Já tedy rozhodně již nebudu…
Následně se mi podařilo odkulhat do bytu (aspoň vím, že se zraněním to mám do školy 25 minut i s malou zacházkou) a alarmovat tátu, který se ještě pohyboval po Praze. Schody domů jsem vyskákala po třech, protože jsem na nohu nedokázala už ani stoupnout a po lehkém ohmatu mou mámou padlo rozhodnutí vydat se do nemocnice. Tam mě dopravila chudák babička (máma nemohla, táta byl sám po nemocničním zákroku - proto do Prahy vůbec jel a nikdo jiný doma nebyl). Hned u vchodu jsme ukořistili kolečkové křeslo trošku staršího data, které chvílemi špatně zabočovalo, takže naši cestu občas doprovázely výkřiky typu "Bacha, zeď!" nebo "Dveře, pozor dveře!". Na druhou stranu musím velmi ocenit chudáka babičku, která byla schopná svou nemalou vnučku odstrkat nejen na ambulanci, ale i na rentgen a zpátky. A že to byla namáhavá "štreka"!
Ta hodina a půl, co zabralo čekání a rentgen, pro mě byla neskutečným utrpením, člověk totiž jednoduše nevěděl na čem je a navíc z vidiny, že by vše musel zrušit, mu bylo snad ještě hůř.
Nakonec jsem byla připuštěna k panu doktorovi, který zcela jasně nepocházel z Čech a o to víc mě zaujalo jeho křestní jméno (doufám, že si ho pamatuji správně) - Oleandr. Ten mi po několika napínavých minutách a ohmatání nohy sdělil, že by to viděl na ortézu, led a klid. A přesně tak jsem strávila několik dalších dní. Zpočátku se po bytě ozývaly rány způsobené berlemi a následným skokem po jedné noze, později už to byly jen berle samotné, ještě později se ozývala už jenom jedna berle a nakonec jsem si to zase vesele štrádovala po svých bez jejich opory. To celé jsem stihla za zmíněných dvanáct dní a tak jsem se v úterý patnáctého srpna mohla (i přes nelibost mámy, ale její strach, navíc po téhle eskapádě, zcela chápu) vydat směr pražské letiště.
Tam mě doprovodil táta, který, mezitím než jsem si odskočila, nechal zabalit kufr. Následně se se mnou rozloučil, protože ať člověk chce nebo ne, tak patnáct minut zdarma uteče neskutečným způsobem. A tak jsem tam zůstala stát sama u přepážky číslo 162.
Bylo vám to zvláštní. Kolem mě spousta lidí ve skupinkách a já tam tak stála jako jedna malá osamělá tečka v záplavě těch velkých hemžících se teček. Vím, že si možná řeknete, že to celé přeháním a ve svých skoro dvaceti letech by to chtělo trochu té samostatnosti, ale přeci jen jsem dosud měla cestování vždy spojené s někým, ať s rodinou nebo skupinou a to teď prostě bylo jiné. Všechno bylo na mně a musela jsem dokázat, že jsem schopná to zvládnout. Ono upřímně jsem si celý Londýn dala jako takovou zkoušku, že pokud se o sebe dokážu postarat tam, tak nějaké starosti po přestěhování se do Prahy pro mě budou procházkou růžovou zahradou…
A tak jsem tam tak stála a čekala, než otevřou mou přepážku určenou pro ty, kteří den dopředu provedli online check-in. Poprvé jsem v téhle řadě stála i já, protože většinou máme letenky skupinové a tak se sami z domova odbavit nemůžeme.
Přišla jsem hned první na řadu, předložila jsem pas a vytisknutou letenku, odhodila kufr na pás a za malou chvíli jsem si to mohla vesele štrádovat k pasové kontrole, která teď také obsahuje variantu elektronických bran, takže jsem se opět radovala, že jsem stará a mám čip.
Mé následné kroky vedly do salónku MasterCard, kam jsem se dostala díky stejnojmenné kartě. Tam jsem také poprvé mohla okusit nevýhod
u cestování pouze v jedné osobě a to tu, že když si potřebujete odskočit, všechny věci musí jít radši s vámi. Sice v tom salónku člověk zrovna takový strach nemá, ale riskujte to.
u cestování pouze v jedné osobě a to tu, že když si potřebujete odskočit, všechny věci musí jít radši s vámi. Sice v tom salónku člověk zrovna takový strach nemá, ale riskujte to.
Přečkala jsem tam tedy čas, než jsem byla povolána ke gatu, kde jsem zdárně prošla prohlídkou a následně utrpěla šok, že letadlo tam jaksi ještě není. Pomalu a jistě se přibližoval čas odletu (cca půl hodiny do plánovaného času 11:20), místo bylo stále prázdné a hlášení žádné. Započala jsem tak pátrání na flight radaru (flightradar24.com - má zbožňovaná stránka), který mi prozradil, že letadlo je stále ve vzduchu a právě v danou chvíli překračuje hranice Německa s Českem. Místo 10:35 bylo nakonec oznámeno přistání v 11:05 a náš odlet tak byl posunut na dvanáctou hodinu. Letadlo se ve finále u gatu objevilo v 11:20 a kolem 11:45 jsme začali nastupovat.
Ve čtvrt na jednu zahučely motory a společně s nimi se dala do pohybu i již tradiční a několikrát omílaná píseň Headlong od skupiny Queen.
Během stoupání se mi podařilo zachytit pohled na centrum Prahy a to jsem ještě netušila, že to samé se mi poprvé povede i během klesání v Londýně.
Jak jsem již zmínila, poslední den před odletem jsem provedla online check-in, takže jsem si mohla vybrat místo, kde chci sedět. Nabídka sice moc pestrá nebyla, ale chtěla jsem hlavně okénko a tak systémové určení sedadla 25D se po mém zásahu rychle změnilo na 20F. A musím říct, že jsem měla štěstí. Sedadlo 20D obsadil velmi milý pán cestující s manželkou a syny (seděli 20A-C) a sedadlo 20E zůstalo prázdné. To se mi stalo asi podruhé v životě, co si aspoň tak pamatuji a byla jsem moc ráda, protože let byl trošku poznamenán turbulencemi, takže jsem křečovitě držela své i vedlejší opěrátko (holt jsem tentokrát nemohla zdemolovat ruku žádnému členu rodiny). Ano, po nějakých patnácti letech létání a navíc jakožto milovník letadel, se prostě během turbulencí bojím, že to spadne…
Přeživší letecké nehody stále nejsem (snad ani nikdy nebudu, i když jako přeživší bych být chtěla, ale nehodu bych si odpustila), takže jsme v Londýně přistáli kolem čtvrt na dvě místního času. Z letadla vzhůru k pasové kontrole (také elektronické, několik lidí přede mnou to nechtělo pustit, ale můj "ksicht" to díkybohu nezadrhl) a pro kufr. Ten se na pásu zjevil v momentu, kdy jsem k němu došla a tak jsem za chvíli mohla pokračovat k východu.
Pokračování již brzy! ;)
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
No ty jsi číslo .... ale konečně znám kotnikovou Storm celou 😂 co se týká cestování v jedné osobě - já to vždy milovala.poprvé jsem to zkusila v 16 letech do Norska a supeeeer! Létat pak do Amsterdamu bylo skvělé :) těším se na pokračování a fotky. A nějak jsem úplně vypustila,ze jsi tam letěla sama a ne s kamarádkou ....
OdpovědětVymazat[1]: Jsem ráda, že jsem ti posloužila o bezesnou noc.
OdpovědětVymazat[2]: a to jsem čekala aspoň do 4,at nejsem úplný blázen 😂😂😂 nahrávání fotek je tu td vopruz, no. Ale zase je pravda,ze než jsem potkala manžela, byla jsem docela samotář. Teď si neumím představit, že bych někam jela bez něj.
OdpovědětVymazat[3]: V pohodě! Je, ale poperu se s tím! Stojí to za to.
OdpovědětVymazat[4]: ja o Anglii a muzeu a tak mluvím už rok. Chtěla jsem tam na svatební cestu právě. Jen Svišť a moje zdravi změnily plány :) uvidíme, jak to nakonec dopadne :)
OdpovědětVymazat[5]: Vím, že jsi to říkala. Ale stejně bych řekla, žze to ještě byl další impuls k dobru. Když už si začala sbírat materiály obkročmo, tak.
OdpovědětVymazat