Můj první počin v Londýně byl nákup pití v Boots, protože společnost British Airways evidentně zavedla na krátkých letech embargo jídlu a pití zdarma (matně si vzpomínám na článek na novinkách, ale až dodatečně). Sice byla možnost si jídlo (v podobě různých sendvičů z Marks&Spencera) i pití na palubě zakoupit, ale buďme upřímní, komu by se za ty předraženosti chtělo platit (a zamyslete se, než začnete tvrdit, že Vy ano). Nejvíc mě ale šokovalo to, že ani s prominutím hloupá voda nebyla zdarma. U nějaké nízkonákladové linky bych to čekala, ale u British, u kterých letenka zrovna nejlevnější není, tedy ne. Marně se člověk těšil na zmraženou bagetu a pomerančový džus ve formě ledové tříště, naopak se jen dočkal toho, že ač nečekal, že to kdy řekne, tak zlatá Rossiya i Aeroflot!
Co mě mimo jiné následně šokovalo, bylo i to, když mi prodavač s úsměvem vrátil mou papírovou pětilibrovku se slovy, že tento typ už neplatí. Možná jsem tak zaslechla něco o tom, že BA zavede sendviče z M&S, ale měnová obměna mi tedy ušla úplně.
Následně jsem se s taškou plnou pití vydala směrem metro. Prošla jsem sáhodlouhý tunel, až jsem došla ke vstupu, kde jsem vytáhla turistické Oystery (londýnské lítačky získané díky London Passu) z minulého roku a jeden z nich si dobila o několik liber.
Z Heathrow vede linka Piccadilly, která je zároveň i dá se říct jednou z těch hlavních linek a najdete na ní proto zastávky jako je South Kensington, Piccadilly Circus, Covent Garden, ale hlavně i tu mou a to Russell Square. Ta se pro mě stala již podruhé domovskou stanicí, protože jen pár metrů od ní se nachází hotel Royal National, kde jsem si, na základě předchozí zkušenosti, vytvořila rezervaci.
Recepce nebyla zrovna blokována žádnou obrovskou turistickou skupinou a tak jsem získala kartu od pokoje doslova za pět minut. Vyšel na mě pokoj ve druhém patře s označením 2256, kde mě čekaly dvě postele a hlavně vana v koupelně, o tom ale ještě později…
Mým prvním cílem bylo vybalit kufr, čemuž ale bránila pronikavě zelená fólie z pražského letiště. Zuby nehty (dobře, zuby radši ne, neboj mami!) jsem se dopracovala k jedné z předních kapes, kde jsem měla ukrytý řezač z Thajska aneb velmi šikovný dárek, když si tam necháte zabalit kufr. Proti němu neměla fólie sebemenší šanci a tak jsem za chvíli mohla zavolat domů s tím, že mám vše potřebné vybaleno.
Na hotel jsem dorazila kolem čtvrt na čtyři a krátce po čtvrté jsem z něj opět odcházela. Původní plán bylo dojít příjemnou procházkou od hotelu až na Oxford street, ale vzhledem ke zpoždění letadla a taky faktu, že noha byla stále radši v ortéze, jsem zvolila náhradní plán a to dojet z Russell Square na Holborn, tam přesednout na vlak Central linky a nechat se dovézt hned na další zastávku jménem Tottenham Court Road. Při výlezu z metra mě čekal pohled na divadlo Dominion, které mám (a navždy i mít budu) spojené s muzikálem We will rock you! a obrovskou zlatou sochou Freddieho Mercuryho, která tam bohužel již pár let není…
Divadlo se nalézá na New Oxford Street a přesně tam jsem také kvůli nákupům směřovala. První mi padl do rány můj milovaný obchod Tiger, který se sice pomalu a jistě začíná rozpínat i v Čechách, ale jednoduše jsem návštěvu vynechat nemohla. Koupila jsem si tak pár maličkostí do bytu (opravdu pár jako pár - solničku a stojánek na izolepu) a rovnou i další dvě pití. Přiznávám, že jsem velký konzument ochucených, nebo spíše "citrónových" vod a právě tyhle vody neumí v Británii asi vyrobit, protože během všech devíti návštěv jsem povětšinou narazila na naprosto přeslazené neosvěžující exempláře. Tiger je výjimka, ale to bude tím, že pochází z Dánska. Proto jsem "čapla" rovnou dva kusy, navíc když je "akce" na dva kusy za libru. Akce v uvozovkách z toho důvodu, že v Čechách stojí jedna láhev patnáct korun, což krát dvě dá korun třicet, tedy kolem té jedné libry.
Jako další přišel na řadu nákup pohledů a to nejen těch soutěžních. Prošla jsem asi dva obchody, než jsem našla nějaké, které nevypadaly až tak moc kýčovitě a přitom zobrazovaly nejznámější místa. Jediné co, tak se mi zdály kapku větší, než byly mé obálky, ale tak jsem se zkusila zeptat a bylo mi sděleno a tvrzeno, že by se vejít měly. Tak bohužel mají asi v Británii větší obálky, protože do těch mých rozhodně nepasovaly. Další den jsem navíc udělala průzkum, jehož účastníci si dali jednotný cíl mě přesvědčit, ať radši pošlu pohledy samotné a dopisy pošlu, až se vrátím. Nakonec jsem tak opravdu učinila (ale dopisy jsem aspoň v Londýně opravdu napsala) a chtěla bych poděkovat všem třem výherkyním za projevené pochopení.
Třetím obchodem pak byl Lush, kde jsem výjimečně poprvé nakupovala pro sebe. Ano, poprvé, v Čechách jsem sice tenhle obchod párkrát už také navštívila, ale jednalo se o návštěvy dárkové a to konkrétně pro mou kamarádku k Vánocům a narozeninám, protože ať chce nebo nechce tak si na téhle značce vybudovala závislost, kterou jen ráda podpořím.
Pro sebe jsem si ale nikdy nic nekoupila, protože se mi upřímně za mou osobu nechtělo moc utrácet. V Londýně jsem se ale odhodlala a splnila si tak svůj tajný sen, který se stejně ani doma realizovat nedá. Mimochodem on ani tak tajný asi nebyl, protože moje závist pravidelně bublala s každou fotkou či videem obsahujícím jakoukoli koupelovou bombu. Áno, právě koupit si bombu do vany bylo mým snem a proto když se mě zeptáte: "Proč jsi letěla do Londýna?", jedna z mých odpovědí bude asi takováto: "Musela jsem letět do Londýna, abych konečně jednou měla svou vlastní vanu, i když jen na pár dní."
Můj úkol byl tedy po vstupu do obchodu jasný - najít tři bomby pro tři večery. Popadla jsem košík a prohledala (nebo spíše asi pročuchala) dvě patra obchodu až jsem se opravdu rozhodla pro konkrétní tři. A o které šlo? Tak to se nechte překvapit…
Nebo to vyluštěte z fotky. :D A schválně žádné zvětšení!
Z obchodu, kde by asi kamarádka dostala infarkt, jsem se zvolna přesunula dál a to na místo, kde se Oxford Street protíná s Regent street. Právě na tomto průsečíku se nachází stanice metra Oxford Circus a v den, kdy jsem tam byla já, se tam navíc rozdávaly vzorky tekutého prášku na praní Persil. Bohužel jsem zrovna milé rozdávající minula, čehož docela lituji, protože by mě zcela vážně zajímalo, jestli anglický Persil pere lépe než ten náš. Však víte, když se pořád porovnává kvalita s Německem, tak proč to nezkusit i s jinou zemí…
Mé další kroky vedly po Regent street směrem k Piccadilly Circus, ale než jsem se tam dostala, tak jsem udělala malou odbočku do Hamleys. Pokud Vám název nic neříká, tak osvětlím. Jedná se o velkolepé hračkářství, které nedávno otevřelo své brány i v České republice. Je to vyložený dětský ráj a vysavač peněženek v jednom. Nachází se v ulici Na Příkopě a četla jsem, že je snad dokonce větší než právě samotná londýnská základna. Plochou je to možné, ale na mě tedy spíše působí počet pater, který tuším v Praze dosahuje tří a v Londýně sedmi, takže tam mám vždycky takový ještě větší megalomanský pocit.
Jinak ano i dvacetiletá svobodná bezdětná Hruška si přece může občas zajít do hračkářství, ne? Po plyšácích tedy zrovna nešla, i když nepopírá, že jich pár omrkla (medvídka zubaře pořád jaksi nemají), ale hlavní cílem byla stolní hra Monopoly a to konkrétně jedna z posledních vydaných verzí s tématem skupiny Queen. Bohužel jsem byla zklamána, mohla jsem si leda tak vybrat klasické nebo Star Wars, proto jsem se v Hamleys ani moc ve finále nezdržela a vesele pokračovala dál v cestě.
Než v ní ale budeme pokračovat i my, malé zamyšlení, kterých bylo v Londýně opravdu hodně a některé z nich se právě i dozvíte…
Víte, když už nějaké místo považujete za svůj druhý domov, tak ho musíte už nějakým svým způsobem znát a hlavně si ho užívat jinak. Pocit, že nejsem turista, jsem poprvé pocítila, když jsem seděla na nábřeží zpátky v roce 2015 během posledního jazykového pobytu. Další rok jsem to chtěla znovu zažít, ale s rodiči to nějak nebylo ono, přiklonilo se to spíše k té turistické stránce. Proto jsem do Londýna odlétala s velkými očekáváními, která byla dokonale naplněna.
Kráčela jsem si to tak po Oxford i Regent street a cestou pozorovala uspěchané Londýňany a zmatené turisty. A právě v téhle chvíli jsem po dvou letech opět našla ten pocit, jako kdyby to byla nějaká malá postavička, kterou jsem předtím ztratila a teď mě zase našla a chytila za ruku. Užívala jsem si, že nejsem místní a nehoním se tak za svým životem a zároveň, že nejsem turista, který neví kam jít a v ruce neustále drží telefon, aby vše zachytil do rodinného alba (zařekla jsem se, že moc fotit nechci a taky mi přišlo, že jsem to dodržela, ale to jen do té doby než jsem těch osm set fotek stáhla…).
Tuny spěchajících lidí a mezi nimi vláčným krokem jdoucí jedna česká Hruška, jednoduše idylka. Člověk během toho popřemýšlí a pomalu tak dojde až na Piccadilly Circus. Tam kromě další tuny lidí najdete slavnou sochu Erose a taky ty tak profláklé reklamy, které ale aktuálně tak trochu nefungují a tak místo světelných reklam, tam teď najdete takové klasické billboardy (ale ani jeden s českou vlajkou a přitom je to teď takový trend!).
Propletla jsem se davem a zamířila si to na večeři do mé oblíbené italské restaurace jménem Pizza Toscana. Ráda bych v budoucnu sepsala má oblíbená londýnská místa a tak si více informací o tomto místě (asi hlavně, jak jsem ho objevila) ponechám na později.
Ovšem zmínila jsem, že se v průběhu článku dočtete různá taková zamyšlení, tak další z nich. Je neskutečně zvláštní se na nějakém místě objevit po roce a zjistit, že tam to místo třeba už ani není. Takhle se mi to stalo s juice barem nedaleko této restaurace, kam jsem zašla s jedním svým českým spolužákem během pobytu v Londýně 2015. O rok později už tam nebyl. Proto jsem ráda, že se jiná místa drží jako třeba právě tato restaurace a to i se stejnými lidmi, které si už člověk prostě zapamatoval…
Po dvouchodové večeři (dva předkrmy naráz, protože jsem neměla chuť na nic těžkého) jsem se vydala na hlavní aktivitu prvního dne. Londýn byl celkově dárkem za maturitu a konkrétně pro mě osobně byl ještě větší dárkem lístek do divadla a to na ten nejbáječnější, "nejlepšejší", nejúžasnější, prostě nej nej nej (zcela subjektivní názor) muzikál - The Phantom of the Opera.
Ten večer jsem si přidala pátý zářez na seznamu jeho zhlédnutí a bylo to naprosto neskutečné jako vždy. Přiznávám, že mám tendenci během představení brečet a to obzvláště při úvodní písni, kdy lustr stoupá ke stropu divadla a pak je tu také tendence zpívat, což se objevuje průběžně během celého představení. Po jeho konci pak povětšinou řvu taky, když už tak už.
Proto jsem si několikrát od mámy vyslechla, abych tam hlavně nebrečela. Tak to se snadněji říká, než dělá, proto po skončení prvního aktu mé milované mamince přišla SMS s tímto textem - "No to se ti teda řekne, nebreč. Zahrajou úvod a řasenka jede."
Díkybohu jsem našla pochopení u dívčiny z Japonska jménem Erina, která seděla vedle mě a byla taky nadšenou fanynkou, takže jsme o přestávce vše řádně rozebraly. Navíc jsem si udělala i menší reklamu, protože na Facebooku vedu skupinu zaměřenou právě na tento muzikál a tak mi po tomto představení přibyl jeden človíček ke zbylým více jak dvěma tisícům.
Po představení jsem se musela dopravit zpátky na hotel, což sčítalo buďto variantu metra nebo taxíka. Zvolila jsem nakonec to druhé (přeci jen je na stanici Piccadilly Circus dost rušno normálně, natož v noci) a tak jsem si podruhé v životě užila jízdu typickým černým taxi. Sice trasa nebyla tak dobrá jako při první jízdě, kdy jsme jeli kolem Buckinghamu a tak, ale i přesto mi neuniklo noční Piccadilly, kousek Regent street nebo Britské muzeum.
Nutno také podotknout, že jsem po odchodu z divadla ani v taxíku nebrečela! Musela jsem zachovat ch
ladnou hlavu, abych se bezpečně mohla dopravit na hotel. Ale nebojte, po příchodu na pokoj se ta Niagara nakonec přeci jen spustila.
ladnou hlavu, abych se bezpečně mohla dopravit na hotel. Ale nebojte, po příchodu na pokoj se ta Niagara nakonec přeci jen spustila.
Možná Vás zajímá proč se vůbec spouští, že? Tak samozřejmě příběh je dojemný, písně jsou úžasné, ale pokaždé se cítím neskutečně poctěna, že zase sedím v jevišti a mám možnost si to vychutnat. A taky řvu jako želva proto, že nedokážu uvěřit, že se mi můj sen znovu plní či právě naplnil. Nevím, jak lépe to popsat. Srdce se mi naplní hudbou a štěstím a má reakce je prostě jednoduše taková.
Cítím tak povinnost poděkovat svým rodičům, protože bez nich bych tenhle pocit nezažila ani jednou a natož rovnou pětkrát…
Kolem půlnoci jsem zalezla do jedné z postelí a vydala se na cestu do země snů, kterou jsem ale v průběhu noci byla nucena několikrát přerušit. Při minulé návštěvě bylo v hotelu naprosto všechno skvělé, ale tentokrát jsem dostala pokoj orientovaný do té rušnější ulice, po které navíc rády jezdí sanitky do blízké nemocnice. A to nejlépe za doprovodu sirény…
Ráno jsem tedy nakonec místo plánovaného mírného přispání si, radši vyletěla z postele o něco dřív s jasným úkolem pro tento den - sehnat špunty do uší. Ale o tom později…
Pokračování již brzy! ;)
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Prvně se omlouvám, že jsem nenapsala komentář hned. ALE! Četla jsem si článek v porodnici, když malého monitorovali. respektive jsem začala. Pak jsem mu asi spustila nějakou vlnu emocí a porodní asistentka jej začala více sledovat, tak jsem článek vypla ...
OdpovědětVymazat[1]: Není vůbec za co se omlouvat! Četla jsem o celé té situaci a upřímně každý den teď na tebe aspoň na chvilku pomyslím, jak na tom asi jste. :)
OdpovědětVymazatPíšeš moc hezky, poutavě :)
OdpovědětVymazat[2]: Jsme na tom pořád stejně :) jen mne začala bolet pravá lopatka jak čert A to jsem ještě úplně vynechala, že jsem všem říkala, že teda jsem na probrání prcka zkusila vše krom Avengers -to malého taky většinou probudí a pak je takový jako zaujatý
OdpovědětVymazat[3]: Děkuji moc. :)
OdpovědětVymazat