Litoměřice - první část

Každý člověk má nějaké to své oblíbené místo ve své zemi a záleží jen na něm proč. Já osobně obdobnou otázku nedávno zodpovídala a první místo, co mi přišlo na mysl, bylo jednoznačně mé rodné město Litoměřice. A navíc - všude dobře, doma nejlíp.

V poslední době o Litoměřicích vcelku dost mluvím a vždy mě potěší, když je někomu jméno známé. Přesto jsem se rozhodla pomocí blogu rozšířit jeho slávu ještě dál, neboť letošní rok je pro naše město velmi významný. Proč? Tak nejen, že jsem zde oslavila svých vlastních jednadvacet let pobytu, má rodina žije ve městě po pátou generaci, ale hlavně město samotné letos slaví 800 let od svého založení. A to si prostě žádá takovou menší článkovou pozvánku, která Vám ale zároveň město představí a to pěkně od začátku. Pojďme tedy na to…

---

Osídlení litoměřické oblasti začalo již v mladší době kamenné a vzhledem k příhodné poloze u řeky Labe postupně pokračovalo. Jedním z významných kmenů, které se zde v průběhu let usídlili, byli i tzv. Ljutomerici, podle kterých prý město později získalo svůj název. Ovšem ústně se traduje, že jméno mohlo vzniknout i na základě příhody, kdy jednomu z pozdějších měšťanů spadla lžíce z mostu a on se pouze zmohl na slova "Líto mě lžíce?". Je jen dobře, že se nevyjádřil nějak více peprně…

Před samotným vznikem města se ale na území nacházel přemyslovský správní hrad, v jehož okolí se postupně vytvářela rozsáhlá sídelní aglomerace, která na počátku 13. století byla významným politickým, kulturním a hospodářským střediskem. Právě toto postavení pak v roce 1219 dalo za vznik samotnému městu, jež začalo ještě více vzkvétat.

Velmi významným obdobím bylo pro Litoměřice období vlády Lucemburků, neboť během panování Karla IV. město získalo nejrůznější práva jako třeba právo skladu či mílové právo. První jmenované zajišťovalo městu monopolní postavení v obchodě, neboť každý obchodník plující se svým zbožím po Labi, musel ve městě zakotvit a nabídnout své zboží na místním trhu. Tento proces trval tři dny a často se stávalo, že obchodník svou pouť zde i zakončil, protože neměl už co prodávat. Monopol pak přinášelo i mílové právo, které zajišťovalo, že v okruhu jedné české míle (velikost kolísala, někdy až 11 kilometrů) nebude provozována žádná řemeslná činnost, kterou zajišťují sami měšťané. Obě práva byla pro město velmi významná a o to víc, že moc českých měst je nemělo.

Karel IV. ale neposkytl Litoměřicím jen tato dvě práva, naopak se ještě zasloužil o velký rozmach vinařství, neboť sedmého května 1359 městu daroval vrch Radobýl a jeho okolní pozemky, kde se měly zřídit vinohrady. Započal tak tradici, která trvá úspěšně dodnes a je jednou z ikonických prvků celé oblasti. Mimo jiné se zde ale vařilo i pivo, které ale zpočátku nemělo valnou kvalitu, což dokazuje i to, že je uvedeno ve známé básni "Podkoní a žák".

V období husitských válek (1419-1434) byly Litoměřice nejdříve silně nesympatizující s husitstvím, ale vzhledem k hrozbě obležení města Janem Žižkou z Trocnova se nakonec připojily k pražským umírněným husitům. Za pozdější vlády Jiřího z Poděbrad se město dále ekonomicky rozvíjelo, což významně ovlivnilo i další události ve spojitosti s Habsburky.

Než se ale na ně zaměříme, tak bych se ráda pozastavila nad jednou zajímavostí, kterou jsem při svém pátrání sama objevila. V roce 1600 byla v Praze provedena první veřejná pitva a to Janem Jeseniem. Slovíčko "veřejná" je v předchozí větě opravdu podstatné, neboť existují záznamy o prvních české pitvě již z roku 1555. Nás ale spíše zajímá záznam z roku 1577, který byl vytvořen radním písařem v Litoměřicích a šlo o pitvu matky a nenarozeného dítěte. Je podivuhodné, že něco takového radnice tehdy povolila, ale na druhou stranu šlo o velkou lekci pro porodní báby, které tak měly do budoucna více informací o příčné poloze dítěte…

Pokud se však vrátíme k Habsburkům, tak v období napjatých vztahů mezi nimi a stavy se Litoměřice připojily k odboji, což po porážce české armády na Bílé hoře roku 1620 znamenalo, že město prošlo velkým zlomem ve svém vývoji. Měšťané byli donuceni přestoupit na katolickou víru a kdo tak neučinil, musel odejít. Ostatně celé období třicetileté války Litoměřice poznamenalo a to hlavně v rámci architektury, kdy se valná většina domů stala neobyvatelnými.

Po konci války se ale pomalu a jistě vše začalo zlepšovat, i když výsledek války způsobil to, že se Litoměřice pomalu a jistě začaly poněmčovat a národnostní hranice se tak posunuly blíže do vnitrozemí. Pokud však tento nemilý fakt pomineme, tak město stále zůstávalo sídlem krajských úřadů a vzniklo zde i biskupství, což byl krok, který jen podpořil rozmach baroka. A právě v rámci tohoto stylu jsou ve městě nejvíce známí otec a syn Giulio a Octavio Broggiovi, ke kterým se jistě vrátíme u litoměřických pamětihodností.

Pokud v historii kapku poskočíme a to do devatenáctého století, tak se dostaneme do doby, kdy v Litoměřicích žili známé české osobnosti, jako byl Josef Jungmann či Karel Hynek Mácha. A právě u těchto dvou pánů mi dovolte se na krátkou chvíli pozastavit.

Josef Jungmann - český filolog, spisovatel, překladatel a zároveň první učitel češtiny v Čechách a na Moravě, neboť ji začal vyučovat právě na litoměřickém gymnáziu a to na přelomu let 1799-1800. Pan Jungmann ale v Litoměřicích nenašel jen zázemí pro svou pedagogickou činnost, ale také svou pozdější ženu Johannu Světeckou. Spolu měli celkem šest dětí, které vychovávali česky a se kterými žili v Litoměřicích až do roku 1815. Ano, teoretické základy pro vývoj novodobé češtiny byly položeny i u nás.

Pro zvětšení klikněte.

Pro někoho je ale daleko známějším obyvatelem města druhý zmíněný a to Karel Hynek Mácha. Jeho pobyt sice trval pouhých 40 dní, ale do kořenů Litoměřic se bezmezně zapsal a v současnosti tak ve městě najdete nejrůznější místa pojmenovaná právě po něm. Vraťme se ale do roku 1836, kdy se mladý absolvent právnické fakulty stěhuje do Litoměřic a to kvůli místu advokátního koncipienta u advokáta Josefa Filipa Durase. Město je navíc nedaleko od Prahy, kde zanechává svou nastávající Eleonoru Šomkovou, zvanou Lori, která v té době již čeká s Máchou nemanželsk
é dítě. Syn Ludvík se narodí 1. října a o čtrnáct dní později Mácha dostává dopis se zprávou, že synek onemocněl. Rychle proto běží do Prahy, kde ale v téže době řádí epidemie cholery, jíž se mohl nakazit. Pár dní na to se Mácha vydává na Radobýl, odkud uvidí požár, který zatím ve městě propukl. Obětavě běží hasit, což nás přivádí k dalšímu momentu možné nákazy, neboť se při tom všem žíznivě naloká vody z řeky. Jeho zdravotní stav je posléze čím dál tím horší a v noci z pátého na šestého listopadu 1836 umírá. Oficiální příčinou je, dle úředního záznamu, cholerina (mírnější forma cholery), ale objevují se i možnosti jako je zápal plic či úplavice. Pohřeb se koná o několik dní později a to 8. listopadu, což je zároveň datum jeho plánované svatby s Lori. Ta však místo svatebního veselí vyprovází svou lásku na poslední cestu a netuší, že jejich společný syn bude svého otce brzy následovat…

Pro zvětšení klikněte.

Posmrtný pobyt Karla Hynka Máchy v Litoměřicích pak trvá až do roku 1938, kdy byly jeho ostatky urychleně exhumovány. Proč? V září téhož roku byla totiž podepsána známá Mnichovská dohoda, která pro tehdejší Československo znamenala ztrátu 30 % území v pohraničním pásmu. Litoměřice díky převaze německého obyvatelstva tato dohoda také zasáhla a staly se tak součástí Německa, což způsobilo hromadnou evakuaci státních složek a hlavně českého obyvatelstva. A spolu s ním odešel i Karel Hynek Mácha, jehož ostatky byly převezeny do Prahy, kde se 7. května 1939 konal druhý Máchův pohřeb a to na vyšehradském hřbitově. Zároveň byla tato událost brána jako národní manifestace proti nacismu a Mácha se tak stal symbolem češství, což je značně paradoxní, neboť ve své době byl naopak kritizován v souvislosti s tím, že jeho poezie neslouží k národnímu úsilí, typickému pro jiné spisovatele té doby, tedy národního obrození. Vraťme se však do Litoměřic…

Pro zvětšení klikněte.

Jak už bylo zmíněno, tak město bylo zabráno Němci a to desátého října, kdy do něj napochodoval 76. pěší pluk Wehrmachtu. Nacisté se celkově v celé oblasti velmi "činili", neboť přímo za hranicí Sudet se nacházel a nachází Terezín, malé pevnostní město vybudované za vlády Josefa II. (1741-1790), kde bylo během války zřízeno židovské ghetto a věznice gestapa. Někdy je Terezín taktéž označován jako koncentrační tábor, ale toto pojmenování je dle všeho chybné, neboť šlo spíše o dočasnou přestupní stanici, odkud odjížděly transporty.

Pojem koncentrační tábor je však spojen i přímo s Litoměřicemi, kde v roce 1944 vznikla pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Vězni pak byli využíváni pro stavbu podzemní továrny Richard v bývalém vápencovém dole, kam Němci chtěli přemístit svou válečnou výrobu. Továrna měla mít tři části, kdy se ale zdařilo zprovoznit pouze jednu, kde se vyráběly součástky k tankovým motorům.

Krátký dokument o tomto místě ke zhlédnutí ZDE.

Pro zvětšení klikněte.

Druhá světová válka pak pro Litoměřice skončila v noci z 8. na 9. května 1945, kdy nacisté na základě výzvy revolučního národního výboru město opustili, i když se celá situace neobešla bez krvavých přestřelek. Sovětské jednotky do města dorazili až ráno 10. května. O měsíc a den později byl zahájen odsun Němců trvající až do října 1946. A to nás pomalu a jistě dostává k podobě současného města, takže mi dovolte několik i základních informací, které ještě nebyly zmíněny.

Audioverze článku, případně ke stažení MP3 zde.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.