V neděli 27. ledna proběhl mezinárodní den památky obětí holokaustu a zároveň uběhlo 74 let od osvobození koncentračního tábora Auschwitz sovětskými jednotkami. Ano, následující článek rozhodně nebude vhodný pro všechny, neboť se společně podíváme na místo, kde se psaly jedny z nejkrutějších osudů druhé světové války. Na místo, které Hruška chtěla navštívit spoustu let…
Proč? Nejčastější otázka posledních tří let, neboť předtím jsem svou touhu držela pevně v sobě. Víte, historie mi vždy byla blízká a to zřejmě i díky mým rodinným kořenům aneb pradědeček kronikář a babička profesorka dějepisu, ale o mé zaujatosti druhou světovou válkou a konkrétně holokaustem už věděl málokdo. Neměla jsem v okolí moc lidí, kteří by se o tomto tématu chtěli bavit a já si tak postupem času vybudovala jen takový svůj svět, protože jsem zároveň nechtěla, aby mě lidé soudili kvůli mému zájmu, jež se do "normální" společnosti prý nehodí.
Je ale pravdou, že svému okolí to úplně tak vyčítat asi nemohu, neboť žijeme ve městě, které sousedí s bývalým židovským ghettem a koncentračním táborem - Terezínem. Navíc i naše město bylo poznamenáno a taktéž zde fungoval menší koncentrační tábor, i když se nad slovem koncentrační trochu polemizuje a občas se spíše dočtete pracovní tábor, jehož vězni pracovali pro utajenou podzemní továrnu Richard určenou pro zbrojní výrobu. Lidé tady tak žijí s neustálou připomínkou, což pro někoho nemusí být snadné.
Jak ale vidíte, nakonec jsem ze své zájmové ulity vylezla a tak trochu za to vděčím panu prezidentu Zemanovi a kauze z předávání státních vyznamenání v roce 2016. Pokud si nevzpomínáte, co se tenkrát dělo, tak nevěste hlavu, samozřejmě alespoň krátce osvětlím. Celá situace se dá pojmenovat jako "Kauza Brady", neboť hlavní roli v ní hrál terezínský a osvětimský přeživší Jiří Brady (nedávno bohužel zesnulý), který prý měl po letitých návrzích Poslanecké sněmovny konečně získat státní vyznamenání v podobě Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Nezískal ho a to prý kvůli tomu, že jeho vzdálený synovec, aneb náš tehdejší ministr kultury pan Daniel Herman, se odmítl vzdát setkání s dalajlámou, což se na Hradě moc nelíbilo. Nechci se moc zamotávat do toho, jak to tenkrát bylo či nebylo, neboť pro naše vyprávění to není vůbec podstatné…
Pokud nejde přehrát. Nejsem vlastník videa!
Náš důležitý fakt je totiž spojen se sílou médií, která pravidelně o této kauze informovala a nezapomněla přidat i životní příběh pana Bradyho, který mě zaujal a odstartoval můj veřejný zájem. Ale pěkně postupně a tak si nejdříve provedeme krátké zasvěcení do jeho života. Pan Brady se narodil 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě a to do židovské rodiny, do které o tři roky později přibyla sestřička Hana. O několik let později v roce 1941 byla rodina rozdělena, neboť rodiče byli zatčeni gestapem a deportováni do táborů. Sourozenci tak chvíli přebývali u své tety a strýce, ale v květnu 1942 se ocitli již ve zmíněném Terezíně, kde společně žili do roku 1944, než byli rozděleni a s časovým odstupem deportováni do koncentračního tábora Auschwitz. Pan Jiří měl to ohromné štěstí a pobyt v táboře přežil, ale sestra Hana bohužel zemřela v plynové komoře již po svém příjezdu…
Pokud nejde přehrát. Nejsem vlastník videa!
V roce 1949 pan Brady využil možnost vycestovat do Izraele, ale byla to pouhá kamufláž, neboť chtěl procestovat svět a později se usadil v Kanadě, kde se stal úspěšným podnikatelem. Právě v Kanadě ho objevila i paní Fumiko Išioka, koordinátorka Tokijského centra pro studium holocaustu, která pro centrum získala několik exponátů z Osvětimi a to včetně hnědého zavazadla se jménem Hanna Brady. Jméno v ní vyvolalo zvědavost a tak začala pátrat po jejím osudu a to nejen zpátky v Osvětimi, ale i v Terezíně a Praze a výsledkem jejího pátrání bylo mimo jiné i objevení pana Jiřího v Torontu. Na základě těchto událostí pak posléze vznikla kniha a dokumentární film "Hanin kufřík", kdy obě díla přinášejí tři pohledy a to na příběh samotné Hany, na pátrání paní Išioky a na vyprávění pana Jiřího. A právě "Hanin kufřík" byla první kniha s tématem holokaustu, kterou jsem si "odvážila" koupit (tedy kromě deníku Anny Frankové) a díky které jsem poprvé projevila svůj zájem veřejně…
Následující měsíce tak každá návštěva knihkupectví znamenala mé důkladné procházení sekce podobných knih, kdy jsem hlavně hledala ty, které skutečně popisují reálné osudy lidí. Upřímně si myslím, že jsem během této doby naháněla rodičům kapku strach, ale velmi jsem ocenila, že i přesto mi v koupi knih nebránili.
Do dnešního dne jsem jich posbírala zatím deset, což pro někoho může být hodně, pro někoho málo, ale vzhledem k mému aktuálnímu nedostatku času na čtení nemám bohužel moc prostor. Ale to je trochu mimo téma a tak se vraťme k mé sbírce, kterou bych Vám chtěla aspoň jmenovitě představit. Třeba Vám tak dám i nějaký ten tip na knihu s tímto tématem, protože dle mého by se nemělo ignorovat a jak lépe historii pochopit a zažít než z reálných zdrojů…
Hanin kufřík - Karen Levin
Chlapec, který přežil pochod smrti - Pavel Taussig
Děti, které přežily Mengeleho - Eva Mozesová Korová + Lisa Rotanyová Buccieriová
V pekle mezi ostnatými dráty - Manny Steinberg
V pekle plynových komor - Shlomo Venezia
Podle náhodného výběru - Max Eisen
Naděje umírá poslední - Halina Birenbaumová
Deník 1942-1945 - Michal Kraus
Deník 1938-1945 - Helga Weissová
Prošli jsme peklem…a v pekle se ušpiníte - Martin Doerry
="text-align:center">
Přeživší holocaust je i spisovatel Ivan Klíma ten prožil Terezín a přežil jako jediný mezi svými kamarády neboť jeho otec byl nepostradatelný odborník siloproudar (ráda patentů v o lasti elektromotorů. později vězněn v 50. Letech)
OdpovědětVymazatKdyž už se hovoří o tom holokaustu a fašismu, myslím, že tohle není od věci
OdpovědětVymazat[2]: myslím, že to nějak nefunguje :( tak tohle http://lmetalgirl.blog.cz/1902/pronasledovani-nemeckych-kapel
OdpovědětVymazat[1]: Pana Klímu z doslechu taktéž znám. :)
OdpovědětVymazatVíte, co to je holokaust? Ne? Tak já vám to osvětim !
OdpovědětVymazat[5]: Mám ráda černý humor, takže beru, ale radši bych tu zachovala jistou úctu. ;)
OdpovědětVymazatOsvětim jsem navštívila - tohle spojení mi zní vždycky hloupě - jako dítě se školou, průvodce byla paní, která Osvětim a holocaust přežila..
OdpovědětVymazat[7]: Přiznám se, že samotné mi to spojení přijde zvláštní. Zároveň ale musím podotknout, že je škoda, že v současné době už to není možné.
OdpovědětVymazat[8]: v současné době to není možné? to jsem netušila, manžel tam chce jet protože se o historii velmi zajímá a mně se do toho po druhé nechce
OdpovědětVymazat[9]: Myslela jsem to vzhledem k průvodcům, že přeci jen vzhledem k roku už jsou přeživší lidé staršího věku.
OdpovědětVymazatPustila ses do hodně těžkého tématu. Fandím ti. Já bych asi nedokázala navštívit koncentrační tábor. Hodně by mě to citově vzalo. Mám obavy, že pri pohledu na úzké pryčny nebo velké sudy na zuby, by v mé hlavě ožívaly děsivé příběhy... S rodiči jsem byla v Lidicích i v Terezíně. Tehdy jsem to ještě plně nechápala, ale dnes už vím...
OdpovědětVymazat[11]: Moc děkuji, vím, že jsem se pro mnohé asi pustila na tenký led a dost se obávám i dalších částí, ale snažila jsem se vše sepsat, abych s tím sama byla spokojená, ale přitom nikterak nepřekrucovala realitu. Určitě by měli být mladé generace informovány.
OdpovědětVymazatJak víš, tak se také zajímám o holokaust. My jsme se hledaly, až jsme se našly!
OdpovědětVymazat[13]: Podstatné je, že jsme se našly!
OdpovědětVymazat[14]: Děkuji moc za informaci :)!
OdpovědětVymazatBudu upřímná a příznám se, že do čtení článků z této série se mi fakt nechtělo. A ne protože bych se nětšilě na tvůj styl psaní, ale kvůli tématu samotnému. Druhá světová válka je téma fascinující, hrůzostrašné a těch osudů lidí je nepočetně. O to smutnější je fakt, že je i mnoho takových, kteří museli v koncentračních táborech přežít něco, co si ani nedokážeme dnes představit.
OdpovědětVymazat[16]: Upřímně jsem se strašně bála tuto sérii vydat, protože právě není úplně pro každého a hodně záleží, jak se člověk cítí. Proto jsem moc ráda, že si se do článků také pustila, ono celkově mě to těší a překvapuje, protože jsem obávala, jak pod nimi nebude ani jediný komentář.
OdpovědětVymazat