Rychlý výlet za krásami Prahy a jídla - třetí část

NOVINKA - níže naleznete audioverzi článku

Na začátku Vám musím vysvětlit, jak vlastně byla celá tato událost iniciována a kam se to mimo jiné vydáme. Zdroje samotné iniciativy jsou tentokrát dva. První je ten, že naše oblíbená restaurace v obchodním domě Palladium, kam jsme po návštěvě vily přejeli na drobné nákupy, razantně změnila jídelníček, který pro nás chuťově nebyl nic moc a už vůbec se finančně nevyplatil. Druhým zdrojem pak byla maminčin narozeninový dárek aneb poukaz do restaurací spadajících pod pana Zdeňka Polreicha, což je asi jméno, které není třeba více představovat (případně - český šéfkuchař, gastronom a hlavní hvězda nejrůznějších TV show jako je Ano, šéfe!). Bohužel se to ale nějak všechno seběhlo tak, že hrozilo propadnutí poukázky a protože bylo jasné, že ji rodiče nestačí uplatnit, přišla jsem na řadu já a spojila to se jmeninami mého kamaráda, takže jsme měli takovou "slavnostní" večeři. Nemůžu si odpustit poznámku (dokonce ji mám i povolenou!), že ale vše začalo velmi vtipně, protože sraz jsme měli právě před Palladiem, načež můj kamarád z nějakého mě záhadného důvodu (zvlášť když dostal i mapku) jel až na stanici Hradčanská, takže rychlá navigace zpět, zmatky na Václavském náměstí a pak velmi rychlá chůze směr restaurace, ještěže rezervace platí i nějakou chvíli po stanoveném času…

Pro zvětšení klikněte.

---

Maminku samozřejmě mrzelo, že k panu Polreichovi nemohla jít, zvlášť když ještě ke všemu šlo o její dárek, takže se rodinná rada usnesla, že až bude příležitost, zamíříme tam všichni společně. A tady se nám obě iniciativy propojují, neboť nás restaurace v Palladiu zradila, tak když už jsme si měli udělat hezký den, tak se vším všudy.

Na výběr jsme měli ze tří podniků a to tradičního "profláklého" Café Imperial, moderního českého bistra Next door by Imperial nebo italské restaurace Divinis. Zcela upřímně, poslední zmíněný podnik je ještě o level výš a to i cenově, což je na oběd kapku zbytečné, ale nějaká velká slavnostní večeře by za ten hřích jistě stála. Já pro svou první návštěvu vybrala druhou variantu, tedy Next door by Imperial, k čemuž jsem se snažila přesvědčit i rodiče, protože ač je Café Imperial známé jako to úplně hlavní, tak musím přiznat, že interiér se mi moc nelíbí, je to na mě nějaké moc už jen z pouhopouhých fotek. A musíte uznat, že po architektonické náloži Kramářovy vily by toho bylo na jeden den až moc…

Jak už jsem zmínila Next door by Imperial je označeno jakožto moderní české bistro, což já bych to tedy tak rozhodně nenazvala. Ano, je to moderní restaurace s luxusním nádechem, která si zároveň uchovává i něco z historie, ale jídla mají do "bistra" daleko. Ostatně si ochutnané položky projdeme, takže teď je ten správný moment Vás upozornit, že následující řádky doporučuji číst s jídlem při ruce. Na následné stížnosti nebude brán zřetel, protože jsem Vás včas varovala…

Next door by Imperial se nachází v ulici Zlatnická, tedy kousek od Palladia i samotného Café Imperial. Při vstupu Vás uvítá milá paní, která Vás usadí k jednomu z volných stolů. Při první návštěvě jsme seděli u kuchyně, kam je plný výhled, takže jsem chtěla mamince dopřát stejný zážitek, ale bohužel nebylo místo a tak jsme byli usazeni do přednější části restaurace. Ono to ve finále mělo i svou výhodu a zároveň i nevýhodu. Výhodou bylo, že tam bylo daleko příjemněji než vzadu u kuchyně a nevýhodou byla prosklená stěna s nejrůznějšími dezerty, která přímo zkoušela naši pevnou vůli. Přiznám se, že nad námi s maminkou vyhrála, ale o tom ještě bude řeč.

Pro zvětšení klikněte.

Jako první jsme si objednali pití - perlivá voda, citronády a pro mě ještě oblíbené virgin mojito. V rámci celkového teplého dne by člověk vypil cokoli, ale tohle bylo ještě ke všemu tak dobré, že člověk hltal o to víc. Po objednávce jídla nám byla donesena chuťovka na zahřátí chuťových buněk a to v podobě houstičky s jemnou šunkovou pomazánkou. Musím uznat, že byla delikátní, krásně nadýchaná, nijak hutná a chuťově vyvážená. Klidně by se dala zařadit i jako samotný předkrm.

Jako před jídlo jsme si ale jinak vybrali dvakrát račí polévku s Armagnacem a raviolkami, kterou moji rodiče poprvé ochutnali v restauraci pana šéfkuchaře Jaroslava Sapíka v Klokočné a zamilovali si ji. Já osobně v ní zalíbení moc nenašla, celkově se nějak tak vyhýbám všemu, co žije ve vodě, ale přeci jen jsem pokaždé ochutnala a rozhodně je to velmi zvláštní chuť, kterou nedokážu k ničemu přirovnat.

Pro zvětšení klikněte.

Já jsem ale také zvolila poněkud netradiční surovinu a to šneky po pražsku s listovým salátem a omáčkou z česneku a petržele. Šneky jsem ochutnala již několikrát předtím, protože třeba v takovém Makru se dá koupit kupříkladu talíř, kde jsou pěkně namačkaní v ulitách s bylinkovým máslem, ale mou asi hlavní vzpomínkou na ně je "Francouzský den", co jednou proběhl u nás na základní škole a ten, kdo se odhodlal šneka sníst, dostal tričko s Eiffelovou věží, takže jsem logicky nesměla chybět, že ano. Přesto se k jejich konzumaci vždy docela odhodlávám, takže rodiče byli mou volbou překvapeni, ale tak občas to chce prostě vylézt z ulity (záměrný pokus o vtípek). Tentokrát jsem ale rozhodně nelitovala, protože předkrm byl velmi zvláštní a hlavně dobrý. Čekala jsem, že mi budou přineseny ony zmíněné ulity, ale byla jsem překvapena, že šneci byli obaleni v těstíčku a osmaženi. Někoho může v tomto momentu napadnout, a jaké vlastně šnečí maso je? Tak to se dá opět těžko popsat, protože prý záleží i na tom, co za svůj život snědí, ale mě osobně vždy chutnali jako výraznější kus kuřecího. Jinak je ale jejich maso velmi výživné, má hodně proteinů, železa nebo vápníku, je dietní a má tedy velmi málo kalorií. Omáčka z česneku a petržele je nádherně doplnila a dokonce i salát byl vynikající a skvěle se hodil. Normálně ho totiž vyloženě nemusím, takže se často rozčiluji, zda
jsem králík či co, ale tady mi rozhodně nevadil…

Jako hlavní chod jsme s maminkou zvolily na první pohled asi obyčejný smažený telecí řízek

s bramborovou kaší, ale já už ho měla zaprvé z minula ozkoušený a zadruhé je to ten nejlepší řízek, co jsem kdy jedla. Ač je telecí všeobecně libové maso, tak jsem už kolikrát narazila na trošku tužší "prorostlejší" části, ale to se Vám tady nemůže stát. Naopak maso je krásně mírně naklepané, jemné, chutné a bramborová kaše je přímo delikátní se silným podtónem másla a smetany. Doobjednaly jsme si i domácí tatarku a ani ta neměla chybu. Prostě a jednoduše ač vcelku obyčejné jídlo, tak jedinečná mana nebeská. Mňam.

Tatínek se od našeho výběru odklonil k panence z divočáka se žampiony na červeném víně a pečenými cibulkami a taktéž si velmi liboval. Nedivím se, vypadalo to taky skvěle. Stejně jako prsa z kuřete z volného chovu s omáčkou ze svatojánských ořechů a kaší z čerstvé kukuřice, která si objednal můj kamarád při první návštěvě.

Pro zvětšení klikněte.

Jednou věcí, co musím této restauraci obzvláště pochválit, je obsluha, protože ta je taktéž neskutečná a jen tak někde se s takovým přístupem nesetkáte. Vzpomínám si, že jednou z hlavních pouček, co pan Polreich ve svém pořadu "Ano, šéfe" rozdával, byla i ta týkající se právě obsluhy a je vidět, že platí "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". Čímž chci říct, že obsluha je přímo neskutečně vycepovaná a pan Polreich rozhodně činí tak, jak káže. Po celou dobu se nám s úsměvem věnovali, chodili se ptát, zda něco nepotřebujeme, oslovovali nás pane/paní a ač by se mohlo zdát, že to v takovéto restauraci bude působit třeba až naškrobeně, tak rozhodně ne, naopak s námi paní servírka zalaškovala i na téma dezertů, což bylo velmi milé. Na druhou stranu uznávám, že člověk na to není zvyklý a může to působit kapku divně.

A tak jsme se propracovali k dezertům, které se ve finále opravdu odehrály, akorát tatínek paní servírku zklamal a spokojil se s kávou, ale to asi bylo tím, že k výhledu zákusků seděl celou dobu zády. A možná už taky nemohl, to mu upírat nemůžu…

V nabídce dezertů jinak můžete najít vše možné od ananasového závinu plněného mascarpone, s jogurtovou espumou přes tvarohové knedlíky se švestkami a makovou zmrzlinou po čokoládový dome s višňovou náplní, který mi do spárů spadl minule. A k tomu všemu ještě patří i výběr dortů alias náš prosklený výhled, kde trůnily takové kousky jako větrník velký jako pěst, borůvkový dortík, schwarzwaldský dort a také pořádný pěnový malinový cheesecake (čteno: chesekake aneb vtípek s odkazem na pořad Prostřeno) a nádherný vídeňský Sacher dort.

Vídeň jsem prozatím nenavštívila, nicméně v rámci České republiky to byl ten nejlepší sacher, co jsem kdy měla. Nebyl vůbec suchý, naopak řádná nálož meruňkové marmelády, která byla servírována i v čokoládovém kalíšku na vršku dortu. Byla to řádná prasárnička na závěr a výživoví poradci by mě hnali, avšak opět stála za to. Stejně jako mámin cheesecake, jehož bublinová struktura pro mě byla nevídaná a chuťově zvláštně jemná. Mimo jiné, když ho uviděla paní od vedlejšího stolu, tak si zažádala o to samé a neudělala chybu.

Pro zvětšení klikněte.

Posledním krokem pak už byla jen platba celého obědu, kde mě vcelku překvapila cena. Je hloupé říct, že to nebyla až taková pálka jakou by člověk na takovou to restauraci čekal, každý máme přeci jen hranice někde jinde, ale schválně jsem propočítala cenu oběda ve zmíněné restauraci v Palladiu (dle starého lístku, neboť nový na internetu nemají, ale s cenami šli spíše nahoru než dolů; mimo to jsem počítala dle toho, co vím, že bychom si objednali + dezerty, které jsme tam nikdy nevyužili) a až takový vehementní rozdíl to v rámci peněz nebyl, v rámci chuti a prostředí to už byla věc druhá.

Snad se tedy nezlobíte, že jsme se společně tentokrát vydali cestovatelsky kapku někam jinam, ale tak i cestování za dobrým jídlem se snad počítá a protože vím, že ne třeba každý dostane takovouto příležitost, tak jsem Vám chtěla poodkrýt něco nového. Tak doufám, že to někdo nevezme jako článek alá vytahování se, kde jsem byla na obědě (tady můžete pozorovat velmi častý jev, kdy se Hruška náležitě bojí Vaší reakce).

A tímto náš článek končí, neboť další dvě akce už byl jen přejezd na byt a samotná má imatrikulace, která se mi mimochodem líbila daleko víc než ta první. Dokonce jsem pocítila i silný záchvěv závazku, když jsem pokládala ruku na žezlo a říkala "Slibuji", který ale záhy utlumila moje negativistická stránka, že to jsem před půl rokem slibovala taky a jak to dopadlo. Ale to je kapku jiný příběh a tak mi jen prosím držte palce.

Jinak ale doufám, že se Vám náš výlet do sídla českých premiérů a jednoho ze sídel pana Polreicha líbil a bylo to pro Vás zase něco nového. V létě mám další plán na jeden výlet po ČR, tak pokud bude mít i tento typ cestovatelského článku úspěch, tak se rozhodně můžete těšit i na něj. A kam se tedy vydáme příště? To se nechte překvapit…

Audioverze článku, případně ke stažení zde.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.

span>