Naší poslední zastávkou na ostrově bylo městečko Folkestone, kde jsme se pomocí tunelu (Eurotunnel) dostali do Calais. Předtím než jsme se však vydali na cestu, měli jsme krátký rozchod a opět jak jinak i zde se našly suvenýry. A protože jsem sentimentální, dělám si v tomto článku takovou drobnou poznámku pro sebe samou, takže ji klidně můžete přeskočit. Odtud máš tu The city of London tašku, co visí kousek od tebe…
Ale zpátky k cestě. Z Calais jsme přejeli do Remeše, kterou mám, alespoň tedy já, spojenou s Johankou z Arku. Přeci jen dlouho byla místní katedrála Notre-Dame de Reims využívána jako místo pro korunovace francouzských králů mezi kterými byl i Karel VII., kterého na místo dovedla právě Johanka.
S Remeší se však pojí i jedna má další historka opět osobního rázu. Samozřejmě jsme po dlouhé cestě dostali hlad a tak jsme se vydali najít něco k snědku. Ano, restaurace na každém rohu, ale díky naší jazykové bariéře (ještě jsem nebyla tak ostřílená v angličtině a francouzština šla kolem mě hodně daleko) jsme nakonec zvolili jistotu aneb dva zlaté oblouky McDonald's. Dorozumění bylo vtipné a u mě byla vtipná i následná konzumace, protože jsem měla nově nasazená rovnátka (ani ne měsíc) a tak jsem kuřecí kousky ukousávala velmi opatrně postranními zuby. Ale tuším, že to bylo první jídlo, které už tak nebolelo.
Z Remeše jsme se pak přesunuli do Paříže, kde jsme se ubytovali a jali se čerpat energii na další den.
Ten byl ve znamení Slunce. A to nejen toho na obloze, ale i také toho francouzského královského aneb Ludvíka XIV. Tušíte, jaké místo s ním spojené mám na mysli? Ano! Přesně! Zámek ve Versailles. Tam jsme strávili přibližně tři hodiny plné prozkoumávání interiérů, ale i exteriérů v podobě jeho zahrad, kde jsme se v parném letním počasí osvěžili zmrzlinou. Mimo jiné se v zahradách nachází i malý zámeček Trianon, původně stavěný pro milenku Ludvíka XV. Madame de Pompadour. Jeho známou obyvatelkou byla však mimo jiné i Marie Antoinetta.
Z Versailles jsme se pak vydali do rozrůstající se moderní čtvrti La Défense. Tam jsme okoukli moderní architekturu a to například stavbu Grande Arche de La Defense, která je takovým symbolem této čtvrti. Byla dokončena v roce 1989 k dvoustému výročí Velké francouzské revoluce a svým tvarem připomíná vítězný oblouk.
Ten jsme si poprvé prohlídli (společně i s Champs Élysées a Eiffelovkou), když jsme z výše zmíněné čtvrti přejížděli do další a to do Montmartru (na Amélii jsme bohužel nenarazili). Tam jsme navštívili baziliku Sacré-Coeur, kde se zrovna nechávala fotit jistá asijská novomanželská dvojice. Bohužel po paměti se mi opět mé přímé pocity nevybavují, ale dle fotek je z tohoto místa přímo nádherný výhled.
Čtvrť jsme opět různě prolezli a naší poslední zastávkou byl světoznámý kabaret Mouline Rouge. Na představení jsme tedy nezašli (leda tak do obchodu pro pití, do jiných, ale tedy ne, v nich by totiž asi pití neměli…), ale nám úplně stačil pohled na červený mlýn sám o sobě. Nicole Kidman ani Ewan McGregor odnikud nevyběhli a tak jsme se posléze vydali zpátky do našeho hotelu.
Tam jsme snídaní (s těmi nejlepšími francouzskými bagetami) zahájili náš poslední den, který byl opět nabitý k prasknutí. Tentokrát nás nečekalo pohodlí autobusu, ale pařížské metro, které se mi tedy zdálo daleko horší než to londýnské. Ale k programu. První zastávkou byla dominanta Paříže - Eiffelova věž. Hruška samozřejmě opět trošku zbělala, tak trochu nesnáší výšky, do kterých se sama dostane (i když je to taky různé). Proto mám asi na všech fotkách z tohoto místa tak kyselý a umučený výraz…
Každopádně výhled je krásný a díky cedulím na jednotlivých světových stranách se máte možnost dozvědět, jak daleko jste od určitého hlavního města. Mám fotku, jak stojím pod označením Prahy, ta je pro zajímavost vzdálená 890 kilometrů.
S Eiffelovkou mě pak pojí ještě jedna vzpomínka a to návštěva místní toalety. Přeci jen, kdo může říct, že byl na toaletě na Eiffelovce, že? Dobře, dobře, asi každý třetí Číňan, ale tak zní to dobře…
Teď by asi někdo, kdo Paříž zná, čekal, že jsme se posléze vydali do Invalidovny (komplex budov zahrnující Muzeum Armády, vojenskou nemocnici, domov pro válečné veterány, atd.). Nevydali. Navštívili jsme ji již předchozí den (stejně tak jsme si udělali fotky s Eiffelovkou a tak), akorát jsem si tento detail nechala až do této chvíle pro sebe. Od Eiffelovky jsme se tedy vydali k pomníku Flamme de La Liberté. O něm možná někteří z vás nikdy neslyšeli, ale jistě víte, co se u něj před pár lety stalo. Tento pomník nesoucí tedy jméno Plamen svobody je darem od Spojených států a vznikl díky veřejné sbírce k 100. výročí vzniku Sochy Svobody. V roce 1997 se však stal také neoficiálním památníkem princezny Diany, jejíž vůz havaroval v tunelu pod náměstím. Proto můžete kolem tohoto památníku vidět nejrůznější upomínky na tuto událost a na královnu lidských srdcí…
Další věcí na programu pak byla projížďka po Seině, během které jsme opět mohli obdivovat nejrůznější pařížské monumenty. K jednomu z nich jsme se následně vydali. Jedná se o gotickou římskokatolickou katedrálu, kde se kupříkladu nechal korunovat Napoleon Bonaparte a ve z
vonici přebývá hrbatý Quasimodo. Už víte? Knihomolům zřejmě naskočil název Chrám Matky Boží v Paříži aneb román Victora Huga právě s Quasimodem, jakožto jednou z hlavních postav. A tento román se odehrává kde? Ano! V Notre-Dame! Teď trochu váhám, co více k tomu říct, protože sama si nic nevybavuji a fakty z Wikipedie tento článek už trošku přetéká. Tak se tedy asi jednoduše posuňme dál a to k naší úplně poslední zastávce…
vonici přebývá hrbatý Quasimodo. Už víte? Knihomolům zřejmě naskočil název Chrám Matky Boží v Paříži aneb román Victora Huga právě s Quasimodem, jakožto jednou z hlavních postav. A tento román se odehrává kde? Ano! V Notre-Dame! Teď trochu váhám, co více k tomu říct, protože sama si nic nevybavuji a fakty z Wikipedie tento článek už trošku přetéká. Tak se tedy asi jednoduše posuňme dál a to k naší úplně poslední zastávce…
Tou bylo známé muzeum Louvre. Jedná se o palácový komplex dříve sloužící jako sídlo francouzských králů. Moderní doménou Louvru je skleněná pyramida na nádvoří, která je zároveň hlavním vstupem a díky své skleněné konstrukci přivádí světlo právě do vstupní haly. Proto, aby člověk prošel všechny expozice, potřebuje mít velký dostatek času. Ten my neměli a tak jsme se vydali podívat asi na ten nejznámější exponát a to na Monu Lisu od Leonarda da Vinciho. U ní se samozřejmě mačká strašná hromada lidí, je ve vitríně, ohraničená zábradlím a kupodivu je i docela malinká, což mě třeba osobně překvapilo. Opět jsem nahlédla na Wikipedii a prý jsou její rozměry 77 x 53 centimetrů, tak tedy nevím, ale mě se zdála menší. Možná to dělala ta vzdálenost…
Fotky Mony Lisy jsou také poslední dokumentací, kterou z celého tohoto pobytu mám, takže předpokládám, že náš následující program byl odlet zpátky domů. Možná se někomu bude zdát, že jsme toho viděli málo, třeba právě v té Paříži, ale nepíši samozřejmě úplně o všem a do detailů…
A co říci závěrem? Londýn nebo Paříž? Trošku ohraný duel. Pro mě je to jednoznačně Londýn, ale je to hlavně tím, že jsem asi druhou národností či díky nějakým utajeným příbuzným Angličanka. Pokud totiž člověk ovládá jazyk, je mu vždy daleko víc hej, než když je tomu naopak. Navíc mé osobní pocity z Paříže byly takové, že je to trošku špinavé město, ale samozřejmě, je to můj názor a uplynulo už dost let na to, aby se vše změnilo. A proto, pokud po mě budete chtít doporučení, kam jet, řeknu to takto. Pokud máte možnost, jeďte do obou velkoměst a udělejte si vlastní názor. A pokud máte šanci jet jen do jednoho z nich (nebo i na jiná místa), jeďte tam, kam vás jednoduše táhne srdce…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Paříž je v mém seznamu TOP město, které chci navštívit
OdpovědětVymazat