Cestovatelské zápisky jedné hrušky: Londýnsko-pařížské putování 2010

V roce 2009 jsem měla za sebou již několik cest sčítající taková místa, jako jsou různé středomořské ostrovy (Kréta, Mallorca, Menorca, Kos,…), ale i destinace vzdálenější v podobě Kuby, Mexika či Dominikánské republiky. Má vysněná destinace však stále nepřicházela a proto, když se plánovala další letní rodinná dovolená, opět jsem ji navrhla a tentokrát se zadařilo. Léto 2010 (konkrétně tedy týden od 3.7 do 9.7) bylo ve znamení první návštěvy Londýna a malou bonusovkou k tomu byla i Paříž. Než se však dostaneme k celé náplni cesty, trochu vám "osvětlím", proč je a byla mou nejoblíbenější a do té doby nejvysněnější destinací právě Velká Británie…

Anglický jazyk jsem se začala učit ve druhé třídě a neodmyslitelnou částí výuky byl i "zeměpis" v podobě povídání si o anglicky mluvících zemích. První pohled na Big Ben a London Eye mě okouzlil a já věděla, že to musím jednou vidět na vlastní oči, navíc chtěl člověk konečně slyšet tu "pravou" britskou angličtinu. Aktuálně už mohu říct, že mi celá Británie přirostla k srdci a to z několika důvodů. Podstatným faktorem je celá atmosféra prostředí, lidi, ale i třeba možnosti nákupu (Waterstones - nebeský ráj pro knihomoly a Paperchase, z jejichž přáníček žiju doteď). Upřímně je pro mě strašně těžké přesně vypsat své pocity ohledně této země, protože jsou jednoduše nepopsatelné. Prostě a jednoduše, cítila jsem se tam pokaždé velmi dobře, skoro jako doma.

A teď už opět zpátky k pobytu. Tentokrát šlo o normální zájezd s cestovkou, kdy jsme měli na výběr leteckou či autobusovou dopravu. V rámci všech našich předchozích cest jsme zvolili tu letadlem, přeci jen je o něco pohodlnější a autobusu jsme si měli ještě užít dostatek cestou do Paříže. Společně ještě s jednou rodinou jsme přiletěli na londýnský Gatwick, kde se hned objevil první problém. Nikdo na nás nečekal. Druhá část skupiny byla ještě stále na cestě a tak začalo telefonování na všechny možné uvedené telefony. Vše se vcelku rychle vyřídilo a my, se slovy, že odvoz už jede, byli nadále odsouzeni čekat než se tomu tak stane. To čekání se však velmi negativně projevilo na mamince z druhé rodiny. Pokud to napíšu slušně, tak se vytočila do nebeských výšin a každý "Anglán" ve žluté vestě schytal řádnou spršku těch nejzvučnějších českých slov. To, že jim nerozuměli, bylo jedno, řekla bych, že dle výrazu oné paní, zdárně obsah pochopili. Chudáci, přitom za to ani nemohli…

Posléze, když náš odvoz konečně dorazil, jsme se vydali vstříc našemu hotelu, jehož jméno nikdy nezapomenu - St Giles. Ten leží nedaleko od Heathrow a celkem jsem měla to "štěstí" bydlet v něm rovnou třikrát.

První problém se vynořil hned na začátku, náš pokoj. Během cest ve třech si postupně zvyknete (ale stejně vás to pokaždé rozladí), že zaprvé máte jen ručníky pro dvě osoby, ale hlavně jakožto ten třetí spíte na lehátku, rozkládacím gauči a prostě jednoduše na všem možném, na čem jen spát jde. V tomto hotelu to ovšem dotáhli daleko dál. Dvě malé postele a křeslo. Ano, pomyslíte si, tatínka strčte do jedné a druhou si rozdělte. Věřte mi, nešlo to. Tehdy už jako třináctileté dítě jsem jistý prostor zabírala a tak jsem se ani do toho křesla složit nemohla. A to, že byly dva ručníky, to už byla drobnůstka.

Pokoj nám po stížnosti díkybohu vyměnili a já tak nebyla odsouzena kroutit si záda. Další velmi vtipná událost se stala následující den u snídaně. Vždycky se snažíme zaplatit si to nejlepší, co jde (teď mám na mysli ohledně jídla), takže jsme si i během tohoto pobytu objednali tzv. kontinentální snídani. Člověk si představoval takový ten běžný základ, vajíčka, šunku, sýr. Byli jsme všichni vyvedeni z omylu a následující dny jsme každé ráno viděli leda toust/croissant s máslem či marmeládou. Díkybohu se však v této oblasti, jen pár metrů od hotelu, nacházel obrovský supermarket (aktuálně Lidl, předtím Tesco), kde se člověk mohl zásobit na chuť i něčím jiným a to nejen ke snídani, ale i večeři či výletům, to se člověk musel zařídit v každém případě…

Ale tak jedná se o hotel na pouhé přespání a tak se to taky musí brát. Navíc jednu výhodu bych taky našla, i když tak trochu asi ne moc ke chlubení. Měli a možná, že stále mají, skvělé adaptéry. V podstatě ubohý kousek plastu se dvěma výběžky, který nám však byl během cest kolikrát už k užitku a tímto se omlouvám za jeho odcizení. Alespoň se už taky podíval různě po světě…