Jak hruška odmaturovala - první část

Tento článek bych ráda uvedla drobným příslovím a to tím, že čas plyne jako voda. Přeci jen ještě nedávno tu byl leden s uzavřením klasifikace prvního pololetí, záhy ho vystřídal kratičký únor, který byl u mě ve znamení maturitního plesu, prošel taktéž březen s dubnem a najednou nastal mnou tak obávaný květen. Ale vezmeme to pěkně popořádku.

---

Na začátek bych ráda upozornila, že se jedná o mé osobní dojmy (studentka všeobecného gymnázia) a tak samozřejmě jiný maturant to může vidět naprosto jinak. ;)

Říct, že vše začalo v úterý jedenáctého dubna, se mi trochu příčí, protože přeci jen vše započalo už mnohem dřív. Víte, o hrušce byste měli něco vědět. Je trošku blázen. Tedy spíše, nerada nechává cokoli náhodě a tak se na vše velmi úzkostlivě připravuje. Proto než vůbec nastalo zmíněné datum, měla za sebou prvních několik biologických otázek a i nějakou tu "průpravu" ke slohové práci z českého jazyka. Jenom jednu věc připravit nedokázala a to svoje nervy, ovšem, že je chvílemi případem pro bohnickou léčebnu moc dobře ví a ani nic jiného nečekala. Ale přesuneme se ke slohu…

Celé čtyři roky jsem velmi urputně tvrdila, že si u maturity vyberu za slohový útvar úvahu a že vypravování je pro mne spisovatelskou a hlavně maturitní sebevraždou (bála jsem se, abych vše stihla). Během čtyř dnů před písemkou jsem celou situaci přehodnotila a útvary, dá se říci, přehodila. Jednoduše jsem podrobně prostudovala všechny varianty (a všechny povinné věci k nim) a vypravování kupodivu vyhrálo na celé čáře.

V úterý jsem pak hned po otevření zadání hledala vypravování, záložní popis a i tu úvahu. U úvahy jsem se zasmála (Zlo s dětskou tváří - úvahový text zabývající se otázkou snížení věkové hranice trestní odpovědnosti v ČR), u popisu jsem se bála opakování se (obraz od Josefa Lady) a tak vyšly dvě varianty vypravování. Jedno bylo s prvky sci-fi a druhé, které jsem si nakonec vybrala, bylo o cestovateli jménem Jean André, jemuž se povedlo dostat se z léčky amazonského kmene Emhudů. Takže jednoduše tak trochu svůj k svému aneb cestovatel k cestovateli. Řekla bych, že můj finální příběh byl vzhledem k časovému limitu docela solidní, ale nějaké ty úpravičky a rozšíření bych přeci jen, pokud by byla příležitost, udělala. Nevím, jestli vás moje zpracování zajímá, případně přeskočte dál a pro ostatní alespoň malé shrnutí. Cestovatel pobýval u Ehmudů, kteří se ho velmi obávali, již třetí den, když najednou změnili "od podlahy" svůj přístup a pozvali ho na obřad usmíření. Takový obřad se samozřejmě konat neměl, naopak při něm měl vypít jed, který by ho ve spánku usmrtil. Díky svému věrnému spolucestovateli a překladateli v jedné osobě - Pitovi (ne, neměla jsem v tu chvíli hlad) se však oba o léčce včas dozvěděli. Pita byl místní, takže dokázal sehnat protijed a místo smrti je v noci čekal rychlý úprk do bezpečí. Členům kmene nedošlo, že kořist jejich léčku prohlédla a mysleli si, že za vše mohou "duchové". Po pár dnech si vesele žili dál a naši dva "přeživší" se stali nejlepšími kamarády a cestovali vesele dál….

Takhle zjednodušeně to tedy zní velmi banálně, ale za dvě hodiny je člověk rád i za banálnost.

Po slohu následovaly Velikonoce a dva týdny šprtání se. Ty zas uběhly a blížil se začátek května a s ním spojené didaktické testy a slohovka z angličtiny. Pár dní předtím tedy nastalo zběsilé zkoušení proběhlých didaktických testů (které díkybohu dopadly dobře - jako dobře jako dobře, ne jako dobře za tři) a "študování" všemožných podmínek jednotlivých slohových útvarů v angličtině (a plus taky něco z té gramatiky).

Úterý druhého května pak bylo ve znamení právě angličtiny a musím se přiznat, že mi po otevření zadání trošku zaskočilo. Víte, ano, v češtině bylo vypravování nakonec tou nejlepší volbou, v angličtině to však vidím kapku jinak. Přesto jsem sepsala opět docela slušný příběh, který ale byl jedno velké klišé. Téma bylo "Nečekaný návštěvník" a tak se moje hrdinka znovu dala dohromady se svým bývalým přítelem, se kterým se předtím samozřejmě rozešla a to velmi ošklivě. Námět jak pro červenou knihovnu, co? Bohužel mi celý příběh vyšel na nějakých 178 slov (limit je 120-150), takže jsem věděla, že minimálně o bod bohužel přijdu. Nedalo se však nic dělat, proškrtání moc nepomohlo a upřímně, v angličtině se různé gramatické jevy počítají každý jinak a já neměla moc času ještě přepočítávat to podle pravidel. Ony se mi upřímně kapku zhroutily jako pyramida hned na začátku, ale tak…

První část bych tedy měla popsanou, druhá je kratší a má obsahovat 60 až 70 slov. Zadáním byl e-mail se žádostí o půjčení kola u vašeho kamaráda Davida. Takže docela jednoduchá záležitost. Právě s tímto zadáním je spojený i komentář z facebookové stránky Přiznání maturantů, který alespoň mě docela pobavil. Cituji: "Začínám mít obavy, aby chudák David měl dostatek kol na půjčení pro všechny." Tak pro moji třídu díkybohu měl…

Druhý den pak nastaly didaktické testy aneb bože proč já. Jako první byla na řadě čeština, která následně vcelku rozbouřila vlny jak v mém okolí, tak po celé republice. Jistě teď napjatě čekáte na můj komentář a přiklonění se k jedné z názorových stran. Takže, na začátek upozorňuji, že se jedná o pouhý můj názor a rozhodně se kvůli tomu nehodlám s nikým přít.

Myslím si, že se to stihnout dalo, ale sama bych uvítala ještě pár minut navíc, protože jsem ten typ, který pod časovým presem začne zmatkovat. S tím je spojená i kauza zeugma. Ano, byly to vysvětlené pojmy, bohužel mi dalším a dalším čtením začaly neskutečně splývat a během posledních pár minut se z toho stal guláš, za který by se rozhodně nemuseli stydět ani v restauraci oceněné michelinskou hvězdou. Celkově si myslím, že se tedy didakťák udělat dal, i když mé prvotní myšlenky po příchodu domů byly rozhodně jiného rázu. Nevím, jakou přípravu člověk má na jiných typech středních škol, ale vzhledem k některým jednoduchým otázkám a také k seznamu požadavků uveřejněným Cermatem, to udělat šlo. Toť můj názor.

Didaktický test z angličtiny byl oproti češtině jednoduchý a ani jsem z něj neměla díky předchozí přípravě, jak doma, tak díky časopisu Bridge, takový strach. V poslechové části jsem se sice dvakrát nechala kapku unést, jednou díky velmi specifickému přízvuku a podruhé díky spelování jména, na to jsem se snažila soustředit, až jsem přeslechla odpověď na další otázku, díkybohu, že se poslechy dvakrát opakují. V písemné části byla pak asi největší fuška v přiřazování nabídek hotelů k jednotlivým zájemcům. Chvílemi z toho šla člověku hlava kolem.

Nakonec ale i tyto dva pís
emkové dny uběhly a před hruškou bylo další šprtání se všech 105 otázek. Zničehonic tu však byl patnáctý květen a slíbené vyhodnocení didaktických testů. Věděla jsem, že jsem 100% prošla, protože jsem ještě ten večer po testech objevila zadání i s výsledky, takže jsem provedla rychlé součty. Přesto bylo velmi milé zjistit, že jsem u obou testů obstála na jedničku, napočítala jsem totiž body na dvojky, člověk si už večer na všechny své odpovědi prostě nevzpomněl.

Didakťáky tedy nebyly tím, co by mě pálilo nejvíc, byly to právě slohy, u kterých nebylo jisté, kdy se jejich výsledky zveřejní. Doufala jsem, že vše dojde v průběhu dne, protože jsem hned druhý den maturovala. Měla jsem štěstí a stalo se tak, odpoledne dorazily. Největší strach představoval sloh z angličtiny, který přišel jako první. Za jedna. Můj jásotný řev slyšeli určitě až na Aljašce a můj tanec svatého Víta někde musel způsobit zemětřesení.

Bohužel o to větší napětí mě užíralo, než přišly i výsledky slohu z češtiny. Přeci jen z angličtiny jednička, píšu cestovatelský blog, no kruci, to přeci nemůže dopadnout špatně. A taky, že nedopadlo (díkybohu). Ze státní části mě tedy na srdci hřály velmi nečekané samé jedničky a přede mnou stála výzva ústních zkoušek.

...

Pokračování vyjde během pondělí.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.