Byla tu sobota a přede mnou bylo několik úkolů - 1. Udělat ze sebe člověka, 2. Zajít si na snídani, 3. Dozabalit kufr., 4. Provést check-out a vymyslet si program do odjezdu na letiště, 5. Odletět domů. (asi nejpodstatnější bod).
Přeskočme body jedna až tři a vrhněme se rovnou na bod čtyři. Check-out měl být proveden do jedenácté hodiny a já tak učinila o hodinu dřív. Zamávala jsem svému pokoji číslo 2256, sjela dolů výtahem, přejela atrium a dostala se na recepci. Kufr jsem za poplatek zaparkovala do úschovny a vydala se směr Britské muzeum, které je od Russell Square, co by kamenem dohodil.
Trošku mě zaskočila fronta stojící před vstupem, která tak trochu předčila i tu bájnou u Sherlocka Holmese, ale na rozdíl od ní to tady postupovalo velmi rychle a tak jsem se do útrob muzea dostala cca po patnácti minutách (fronta se tvoří kvůli bezpečnostní prohlídce; paní se mě u prohlídky ptala na věk, zajímalo by mě docela proč…).
Mé předchozí prohlídky vždycky byly ve znamení spěchu nebo hrozného množství lidí, tentokrát se povedlo, že spěch nebyl a ani lidí nebylo přehnaně. Proto jsem postupně obešla valnou část muzea (tak samozřejmě, pro detailní prohlídku by to chtělo daleko více času, ale můj styl "projít prostory, a když něco zaujme, tak se zastavit" se dá zvládnout i za kratší čas) a nezapomněla jsem ani kupříkladu navštívit slavnou Rosettskou desku (umožnila rozluštění hieroglyfů), která byla jako vždy v obležení paparazzi.
V muzeu se toho dá vidět nespočetně, přeci jen sbírky obsahují expozice od starověkého Řecka, Říma a Egypta přes Ameriku a Asii až po Evropu a Blízký východ. Jednoduše prostě všechno množné v různých kulturních a historických odvětvích a mnohem více.
Osobně mě zaujala jedna obrovská místnost nazvaná prostě a jednoduše Osvícenství. Nevím, co bych dala za to vlastnit takovouto místnost aneb jednu velkou knihovnu plnou nejrůznějších artefaktů. Jednoduše čistá prezentace toho, čeho se osvícenství drželo - racionalismu, logiky a humanismu, na rozdíl od religiózního baroka.
Marně přemýšlím, co ještě k muzeu dodat. A už vím. Návštěva by se neobešla ani bez finální zastávky v muzejním obchodě, ve kterém bych nejradši "znárodnila" všechny ty překrásné o historii pojednávající (ale i ty ostatní) knížky. Skončila jsem ale u pouhých dvou magnetů, pár pohledů a naprosto překrásné tašky, jež musela být jednoduše má. Přeslazenou lebečku tam lebkofil jako já prostě nemohl nechat…
Z muzea jsem se vydala na oběd do Pret A Manger, kde jsem zvolila bagetu s prosciuttem (pršutem), parmazánem, rajčaty a bazalkou. Mňamka.
Bohužel jsem během této návštěvy opět pocítila onu nevýhodu cestování o jednom člověku, protože jsem si potřebovala velmi rychle odskočit a v rukou jsem měla zmíněné jídlo. Jen tak nechat se mi to tam nechtělo a tak díkybohu za ochotného pána vedle, který sice už chtěl odcházet, ale chvíli tam kvůli mě s mým jídlem posečkal. Dělal si pak legraci, že mi to snědl, ale samozřejmě šlo jen o vtip.
Po obědě mi už nezbylo nic jiného než se vrátit do hotelu pro kufr a vydat se směr Heathrow. Naposledy jsem tak sjela výtahem a sešla schody ve stanici Russell Square a na nástupišti čekala na ten správný vlak. Na Heathrow jich totiž jezdí několik, ale záleží, jaká je poslední zastávka. Já odlétala z terminálu tři a tak jsem si mohla vybrat, že pojedu buďto vlakem jedoucím na terminál 4 a posléze 3 nebo vlakem jedoucím na terminál 5 se zastávkou pro terminály 1, 2 a 3. Vybrala jsem si ten druhý, protože první vlak na terminálu čtyři čeká a to klidně až osm minut a tak jsem nechtěla ztrácet čas sezením ve vlaku. Radši jsem si tak počkala a nasedla do toho jedoucího směr terminál 5.
Cesta byla v naprosté pohodě, hned na začátku se mi povedlo ukořistit místo k sezení a jakmile jsme přejeli ty nejrušnější stanice (Leicester Square, Piccadilly Circus,…), vagóny se pomalu a jistě začaly vyprazdňovat.
Jízda trvala cca hodinku a po výlezu z vlaku jsem se samozřejmě ocitla tam, kde začala má počáteční metro pouť. Opět jsem tak prošla dlouhý tunel až jsem se dostala na světlo boží. Na něm jsem ale moc dlouhou dobu nepobyla, protože jsem rovnou zajela dovnitř budovy.
Došla jsem si na toaletu, nechala zabalit kufr a mým následujícím úkolem bylo získat letenku. Předchozí den jsem opět provedla online check-in, ale kvůli absenci tiskárny jsem si musela letenku zařídit až na místě. Upřímně jsem moc nevěděla, jak to funguje a tak jsem zajela k samoobslužným panelům, kde jsem nejen získala nu zmíněnou letenku, ale i štítek na kufr. Posléze jsem se ale stejně musela vydat k živému člověku a předat mu kufr. To jsem učinila se slovy, že celou tu online věc dělám prvně, tak snad je to všechno správně. Díkybohu bylo a já se tak rozloučila s kufrem, vyjela jedny jezdící schody a mohla si to zvolna štrádovat na bezpečnostní prohlídku.
Pípla jsem letenku a už jsem stála ve frontě. Odložila jsem vše potřebné, stejně jako malou prázdnou lahvičky vody, kterou jsem si chtěla načepovat nějakým pitím v salónku, když tedy jsou British Airways škrti. Trošku jsem se bála, aby si mě kvůli tomu nevytáhli, ale díkybohu se tomu tak nestalo.
Když jsem nandávala věci zpátky do tašky, začal mi zvonit mobil. Vyšlo najevo, že moje zpráva přes Skype se díky skvělé letištní Wi-Fi neposlala, takže rodiče netušili, zda už jsem ve zdraví na letiště dojela. Po uklidňujícím hovoru, že je vše v pořádku, jsem se odebrala na malé nákupy a to konkrétně do jedné "sámošky", kde jsem si nakoupila pár vynikajících svačinek od firmy Dairylea jménem Dunkers (Jumbo tubes). Objevila jsem je během jazykového pobytu v Londýně a v podstatě se jedná o takovou anglickou verzi našich Kiri křup. Sýrový dip (v podstatě tavený sýr) s kukuřično-bramborovými tyčinkami ochucenými směsí cibule, česneku, pažitky,…
Nakoupila jsem si jich pět s trvanlivostí do ledna, tak jde o takovou mou "vzácnost". Když už jsem holt nemohla dotáhnout pizzu z M&S, tak alespoň tohle.
Následně jsem se odebrala do jednoho ze salónků, kam jsem se opět dostala díky kartě MasterCard. Tam jsem trošku tápala v tom, jak celý salónek funguje, ale nakonec se mi povedlo nějak dostat jak jídlo, tak i pití.
Odlet se měl konat v 16:35 s tím, že asi v 15:50 bude vypsán příslušný gate, který se kolem čtvrt na pět bude opět uzavírat. Měla jsem tak vynikající plán, že těsně před 15:50 si půjdu odskočit a pak počkám na vypsání gatu a vyrazím. Tak první část šla dobře, ale u té druhé se to kapku zadrhlo.
Hodiny odbily čtvrtou hodinu, gate stále nikde. A takhle to pokračovalo až do 16:20, kdy se konečně objevil a samozřejmě to byl ten, ze kterého se do Prahy létá nejčastěji. Riskněte to však…
Nejvtipnější ale bylo, jak se dali cestující do Prahy od ostatních znatelně rozeznat. Všichni jsme běželi ke gatu…
U něj jsem předložila letenku a rovnou šup do autobusu. Ten zakrátko vyjel a mimo jiné jsme projeli kolem místa, které asi budu poznávat nadosmrti. Ač někdo může namítat, že je na letišti tolik míst a jak si můžu být jistá, že se jedná právě o tohle, tak Vám říkám, že to poznám. Jednoznačně a to bez debat.
Pamatuji si, jak jsme letěli směr Jamajka s mezipřistáním právě v Londýně. Z Prahy jsme ale odletěli pozdě kvůli, tuším, mlze nad Heathrow a tak jsme do Londýna přiletěli se zpožděním. Po výlezu z letadla nás odvezli autobusem právě na ono místo, tedy konkrétně do takové vstupu, kde nám jasně a stručně oznámili, že na nás další letadlo do Miami (další mezipřistání) samozřejmě nečekalo (letěli jsme tenkrát ve větší skupině a tak si někteří mysleli, že letadlo počká, nám ale bylo jasné, že to dopadne "špatně"). Díkybohu nás dokázali "nacpat" do dalšího letu, ale i tak to trochu způsobilo problém, protože se cestou ztratil mámin kufr a hlavně let na Jamajku taky nečekal. Proto mám poznatek, že na letišti v Miami mají docela málo míst k sezení, protože kapku trvalo než nás někdo "upíchl" do hotelu. Ale to je naprosto jiný příběh a tak se vraťme zpátky do toho našeho původního…
Samozřejmě mi byla celá ta záležitost s dlouho nevypsaným gatem podezřelá a moje podezření se tak trochu potvrdilo v momentě, kdy autobus zastavil před letadlem společnosti Qatar. Prostě a jednoduše, asi British došly letadla (vtip - netuším, co za tím bylo) a hledali celou dobu náhradní řešení.
Trošku překvapená jsem do letadla nasedla a tím pádem si rozšířila svůj letecký repertoár o další společnost.
Jen taková geografická poznámka a poznatek - Katar leží poblíž Spojených arabských emirátů a na posádce to bylo jasně vidět. Než se někdo začne pobuřovat, tak to nemyslím nikterak rasisticky, jen, že posádka měla oblečení značně podobné právě tomu, co nosí letušky Emirates. Aspoň tedy mně se zdálo…
Kolem vystaveného letounu Concorde jsme posléze najeli na dráhu a Queeni tak mohli opět rozjet píseň Headlong. Konkrétně se tomu tak stalo přibližně kolem 17:20.
Let byl neskutečně příjemný, žádné turbulence (takže neproběhlo žádné zběsilé držení se opěrátka jako při cestě tam) a dokonce jsme dostali pití a teplé jídlo (což bylo v podobě calzone s náplní jako je na pizze Margherita - ono v podstatě calzone = v půli přehnutá pizza). Vcelku uběhl i rychle a tak jsme za malou chvíli začali klesat na přistání v Praze (původně jsme měli přistát v 19:35, ale i přes všechny ty "komplikace" jsme nenabrali žádné velké zpoždění = přeci jen mají rezervu a tak jsme v Praze byli kolem 19:50). Na dráhu jsme dosedli v okamžiku, kdy zapadalo slunce a tak byl výhled přímo nádherný a hřejivý.
Posléze už mi nezbývalo nic jiného než se z letadla dostat, projít pasovou kontrolou (a ještě jednou hurá, že jsem stará a očipovaná!) a počkat si na kufr. Tomu to trošku trvalo, ale žádná hrůza.
A pak přišlo už jen to hezké. Moji čekající rodiče, kteří si tu svou velkou cestovatelku museli zaznamenat na video, protože jinak by to nešlo. Přiznám se, vyhrkly mi slzy, protože jsem je samozřejmě nejen ráda viděla, ale také jsem si v ten moment opravdu jako cestovatelka přišla. Zvládla jsem to a to naprosto sama od plánů přes objednání až po celý pobyt a musím Vám říct, že to bylo opravdu skvělé.
Samozřejmě chápu, že se tomu možná někdo z Vás vysměje a to z různých důvodů (např. Hruška toho už tolik nacestovala a teď se nad tímhle rozplývá nebo to je přece naprosto normální v dnešní době takhle cestovat, ne?), ale pro mě to opravdu byl převrat a taky hlavně zkouška, což už jsem psala na samém počátku. A dovolím si říct, že se mi ji povedlo složit na jedničku.
Aktuálně už v Praze bydlím a jediné starosti, které mám jsou leda tak spojené se školou. Ty ostatní jsem schopná jednoduše vyřídit. Ano, samozřejmě to bych byla schopná asi i předtím, ale teď to má takový punc toho, že jsem byla schopná to dát v Londýně, tak tady to prostě taky nebude žádný problém. Snad chápete, co tím chci říct…
A tak jsme se dostali na samotný závěr tohoto vyprávění. Celý tenhle devátý pobyt byl neskutečný a hlavně byl naprosto jiný než ty všechny předchozí. Mohla jsem se více oprostit od mého turistického já k mému londýnskému já, které bylo velmi těžké opustit. Proto doufám, že celkový počet návštěv Londýna v budoucnu ještě poroste (minimálně, abych to zaokrouhlila na těch deset), protože ač jsem viděla už všechno možné, místa stále zbývají, ale v první řadě mi jde o tu nádhernou atmosféru, kterou jsem zatím dokázala pocítit jen tam.
A tím se s Vámi už opravdu loučím, ale pravda ještě bych Vám ráda popřála, abyste někdy měli možnost tuto mou milovanou atmosféru zažít na vlastní kůži. I když se Vám to asi nepovede po dobu celého pobytu, zkuste se alespoň na minutu zastavit v tomto rušném městě (nebo i kdekoli jinde) a jednoduše si užívejte to, co je kolem Vás. Doufám, že se Vám to podaří…
A třetí odstavec v řadě začínající "áčkem" už obsahuje pouhé - See you soon! Bye! :)
Medvídek Katrina dovezený z jazykového pobytu v Cambridge, který doslova vystihuje můj vztah k VB.
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Tohle bych tak moc chtěla podniknout. Vydat se na vlastní pěst do cizí země. Musí to být super dobrodružství! ♥
OdpovědětVymazat[1]: Tak držím palce, ať se povede. ;)
OdpovědětVymazatTéda, musel to být skvělý výlet
OdpovědětVymazat[3]: Bylo to úžasné a určitě budu dlouho vzpomínat. :) Děkuji. :) Tak snad v sobotu se zas uvidíme, sice chystám necestovatelský článek, ale snad né o nic horší. :)
OdpovědětVymazatzajímavé povídání mi připomnělo můj pobyt v Londýně. Přeju ještě mnoho krásných výletů.
OdpovědětVymazat[5]: Tak to jsem ráda. :) Přeji nazpátek a děkuji. :)
OdpovědětVymazat