Ráno jsem věnovala čas důležité přípravě v podobě nastudování tzv. set listu, tedy seznamu písní. Některé z nich jsem následně použila i na tetování hennou, protože jsem zaprvé chtěla mít jednoduše nějaké tematické tetování a za druhé mě nic nápaditějšího nenapadlo. Posléze mě čekalo pět hodin školy, po které jsem se vydala zpátky na byt, kde jsem povečeřela a kolem šesté hodiny "nahodila" svůj koncertní outfit, jehož hlavní položkou bylo Queen tričko z Londýna. Pak už jen stačilo se přemístit z Dejvic k O2 aréně, vystát frontu, projít kontrolou a šup byla jsem uvnitř.
Jako první jsem zamířila ke "stánkům" se suvenýry, kde jsem si prohlédla všemožná trička, paličky, klíčenky až jsem objevila program, který jsem jednoduše musela mít. Jenže program nebyl jedinou věcí, co mi padla do oka. Ne, ne. Můj zrak se upřel na nejnovější knihu Queen ve 3D, u které byla přidána kartička s podpisem Briana Maye…
V hlavě mi to začalo neskutečně šrotovat, protože jsem sice měla nějaké peníze navíc, abych si mohla něco koupit, ale tohle přeci jen bylo trošku přes rozpočet, takže jsem přemýšlela, zda do toho jít nebo ne. Moje introvertní a hlavně ušlápnuté já by tam asi stálo doteď, nebýt toho, že příval adrenalinu osvobodil extroverta, který se nejbližší prodavačky zeptal, zda jde opravdu o originál a nejde jen o nějaký nátisk. Musím té slečně poděkovat za vstřícnost, protože kvůli mně vyndala všechny kartičky, co měli, a začala studovat, zda jsou rozdílné. A byly…
Moje extrovertní já si proto řeklo, že teď nebo nikdy aneb nebuď domácí zvířectvo a nepropásni šanci svého života. A tak jsem to i s programem koupila. Radši se ani neptejte, kolik mě to celé stálo, ale na druhou stranu, když si člověk najde, kolik stojí jen ta samotná kniha, tak jsem rozhodně s podpisem navíc neprohloupila…
Následně však nával adrenalinu tak trochu ustoupil a do světla reflektorů se dostalo zpátky mé uzavřené já, které se začalo klepat jak ratlík (nebo možná jako pudlik - narážka na hru Sluha dvou pánů od Carla Goldoniho). Při nejbližší příležitosti jsem tak knihy odložila (aspoň tašku by na to člověk mohl dostat) a jala sama sebe uklidňovat. Uklidňování mimo jiné obsahovalo i hovor domů, který ale dopadl nadmíru dobře, i když jsem se pak ještě radši omlouvala ve dvou dalších SMS zprávách. Ano, tak moc jsem z toho byla vyplašená.
Bylo těsně před půl osmou a tak jsem se vydala směr sektor 111, kde jsem objevila řadu devátou a třetí místo. Má řada se krátce na to celá zaplnila a zdálo se, že nezbývá nic jiného než počkat na začátek koncertu, ale nakonec jsem i tento čas velmi mile vyplnila. Jak? Tak na začátek uvedu, že vím, že by se cizí rozhovory neměly samozřejmě poslouchat, ale tak víte co, člověk věci zaslechne, i když sám ani nechce. A to se přesně stalo. Zaslechla jsem rozhovor mezi dvěma mými spolusedícími, konkrétně mezi sourozenci, kteří řešili všechno možné o Queen. A taky padlo pár otázek, které jsem dokázala zodpovědět rychleji než Google a tak se tomu tak událo, že jsem našla ve svých sousedech velmi příjemné společníky, kterým nevadil můj jekot ani "zpěv". Víte, já totiž vůbec zpívat neumím, i když pokud by se dávaly ceny za zpěv ve sprše, tak mám Slavíků víc jak Kája Gott a jistě bych už útočila nejméně na Grammy.
A navíc až tu budou Queeni příště, mám nejen s kým na koncert asi jít, ale pokud by se nedej bože někomu z nás povedlo dostat se na pódium, tak jsme si slíbili věnovat si navzájem možnost hrát alespoň někde vzadu na triangl…
Ale zpátky pěkně ke koncertu. Jednou z věcí, co si na Queen velmi cením je to, že nenechávají fanoušky čekat a začínají skoro přesně. Rozhodně to není jako Madonna, na kterou jsme čekali přes dvě hodiny…
Od osmi se tak postupně začalo zvyšovat napětí hudbou a šest minut po osmé celá show začala. V rámci toho, že jde o úplně nové turné, tak samozřejmě i celá scéna prodělala razantní přeměnu. V roce 2015 bylo pódium tvořené hlavní částí, za níž se tyčilo obrovské Q, jehož ocásek tvořil prodlouženou část pódia, a jak jsem již zmínila, zpočátku skoro celou scénu zakrývala obrovská opona, v letošním roce bylo Q nahrazeno vrškem kytary a pódium bylo ohraničeno konstrukcí, která následně posloužila nejen pro vizuální efekty, ale také pro záběry na účinkující. A právě ona konstrukce, resp. projekce na ní, celý koncert zahájila.
A než Vám povím, jak celé zahájení vypadalo, tak nutná informativní odbočka. V roce 1977 vyšlo šesté album Queenů jménem News of the World, které obsahovalo kupříkladu dva z těch nejznámějších hitů a to We Will Rock You a We Are The Champions. Mimo jiné je album ikonické i svou obálkou, kterou vytvořil sci-fi umělec jménem Frank Kelly Freas a to na základě svého již dříve publikovaného obrázku pro obálku časopisu Astounding Science Fiction (konkrétně obrázek patřil k příběhu s názvem "The Gulf Between" od Toma Godwina a měl popisek ve smyslu "Prosím, sprav to tati…"). Jedná se o výjev zachycující obrovského robota, který v ruce třímá dva mrtvé členy (Freddie a Brian) a další dva zvolna z jeho ruky padají (Roger a John)…
Jak jste si jistě v rychlosti spočítali, tak pokud odečtete od roku 2017 rok 1977, vyjde Vám krásných čtyřicet let, které toto album letos slaví a proto je i aktuální turné jím inspirované. Není se tedy čemu divit, že show začala obrovskými ranami, které měl na svědomí právě zmíněný robot, který ranou "prorazil" dosud promítanou projekci kovových plátů s nápisem Queen + Adam Lambert.
Následně se trošku porozhlédl a nakonec se jal celou konstrukci "zvedat" rukama nahoru a to celé za zvuků jedinečného We Will Rock You. A jak se konstrukce postupně zvedala, měla jsem šanci opět po dvou letech znovu vidět nejen Adama, ale hlavně mé milované legendy Briana a Rogera. Byla jsem neskutečně nadšená a taky jsem to křikem dala dost jasně najevo.
Z WWRY následoval rychlý přesun k písni Hammer to Fall a později ke St
one Cold Crazy. Jako čtvrtá v pořadí byla moje milovaná Another One Bites The Dust, kdy se celé pódium zabarvilo do červena a stejně jako minule byly promítány zvukové křivky. Šlo o ještě intenzivnější zážitek než minule a přímo jsem cítila, jak mi srdce bubnuje do rytmu.
one Cold Crazy. Jako čtvrtá v pořadí byla moje milovaná Another One Bites The Dust, kdy se celé pódium zabarvilo do červena a stejně jako minule byly promítány zvukové křivky. Šlo o ještě intenzivnější zážitek než minule a přímo jsem cítila, jak mi srdce bubnuje do rytmu.
Minule jsem koncert hlavně natáčela (to už jsem ale zmiňovala) a tak letos jsem si řekla, že natáčení omezím, což se ve finále podařilo, ale několik svých srdcovek jsem zaznamenat prostě musela. A i když se na videích nezdá, že bych třeba nějak zpívala nebo něco, tak mi věřte, že ano, ale tak, abych si nezničila ten záznam. To by pak ty videa nebyla díky tomu skřehotání vůbec publikovatelná…
Další píseň byla opět láska a to hlavně aktuální doby - Tie Your Mother Down. Díky tomu, že mám naposlouchanou hlavně onu verzi obsahující Slashe, jsem v určitý moment chtěla zařvat "Slash!" přesně tak, jak tomu ve videu je. Předpokládám ale, že by se jen tak jako na onom záznamu zřejmě nezjevil…
Fat Bottom Girls aneb má hymna byla další písní, ze které se přešlo na Killer Queen. Na tu se Adam běžel převléknout do vínového (tedy byla to taková zvláštní barva, takže asi záleží na každém, dle mé slovenské kamarádky jde o cyklámenovou barvu) saténového obleku s přímo úděsně vysokánskými botami. Je zvláštní vidět chlapa pobíhat na něčem takovém, když vy jako žena sotva udržíte balanc na nízkých podpatcích (alespoň můj případ).
Každopádně jeho návrat na scénu byl velmi nápaditý. Vyjel totiž ze spodu pódia a nebyl sám. Seděl na hlavě modelu zmíněného robota a celou píseň na ní i odzpíval. Po skončení začal robot zajíždět, načež nám ho Adam představil jakožto Franka, což byla jasná narážka na jeho tvůrce.
Když Frank zajel zpátky "pod zem", vydal se Adam do přední části jeviště a započal svůj proslov k nám divákům, ale hlavně fanouškům. Proslov se totiž týkal toho, že on sám dobře ví, že se Freddiemu nikdy nevyrovná a že se mu ani vyrovnat nechce, protože to jednoduše nejde. Existuje pouze jedna jediná legendární hvězda jménem Freddie Mercury a on svým působením chce jen uctít jeho památku a zároveň si tak splnit svůj dětský sen. Součástí toho všeho bylo samozřejmě i poděkování těm, kteří mu dali v tomto projektu šanci a to tedy Brianovi a Rogerovi.
Z proslovu pak následně plynule přešel do písně Don't Stop Me Now, na jejímž závěru se vepředu na scéně zjevilo kolo, takže bylo nadmíru jasné, jaká píseň bude asi tak následovat. A opravdu, Adam rozhodil pár umělých květin z košíku na zádi kola, nasedl na něj a jal se zpívat píseň Bicycle Race, přičemž přejel ze špičky pódia přes "krk" kytary na hlavní část scény. Nutno podotknout, že stále měl ony obrovitánské boty, takže má můj obdiv.
Po této písni přišla další převlékací chvilka, kterou vyplnil bubeník Roger Taylor svou písní I'm In Love With My Car, kterou sám zazpíval. Posléze již s Adamem následovaly písně Get Down, Make Love (další zástupce z alba News Of the World) a I Want It All. Poslední jmenovanou mám hodně naposlouchanou ze zmíněného queenovského muzikálu, takže jsem nejen zpívala, ale i tak trošku hrála…
Z rytmické chvilky jsme pak pokračovali do chvilky akustické, kdy Brian May přešel do přední části pódia a to za neutichajícího potlesku nás všech. Bylo na něm neskutečně vidět, jak potěšeně a dojatě se cítí. Několikrát nám gesty poděkoval, uklonil se a nakonec se i konečně posadil na připravenou židli, aby mohl vzít do rukou mikrofon a kytaru. Než ale začal hrát, poděkoval nám ještě slovy a dokonce přidal i "Ahoj Praha!" (doufám, že se se slovy nepletu, ale každopádně pokus o češtinu proběhl). A po chvilce mluvení začal hrát a zpívat píseň Love Of My Life. Celá O2 aréna byla v té chvíli potemnělá a tak někteří využili baterie na svých telefonech, aby píseň světelně doprovodili. Stejně tak jsme ji všichni doprovodili zpěvem, takže v některých okamžicích Brian přestal zpívat a pouze hrál. Bylo to neskutečně dojemné, že se přiznám, vyhrkly mi slzy.
V té chvíli jsem si ale vůbec neuvědomila, jaký moment ještě přijde, i když byl i na minulém koncertu. Na závěr se na projekci objevil Freddie a za hudebního doprovodu Briana píseň sám dozpíval. Tak to jsem "bulela" ještě víc. Ty největší slzy, ale přišly až v momentu, kdy Freddie ze scény "odcházel" a Brian se za ním díval a symbolicky natahoval ruce. I na něm bylo jasně poznatelné, jak ho daný okamžik zasáhl a proto není divu, že si pak nenápadně otíral oči…
Upřímně si při psaní této části utírám slzy také, protože jen si to celé vybavím nebo dokonce i pustím a je to celé zpátky…
Pokračování příště. :)
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)<
/div>
/div>
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Pěkně jsi to napsala a boží blog
OdpovědětVymazatHezky napsané,jen jsem chtěla dát pět hvězdiček,ale nejdou označit.Tak tam je pouze jedna.
OdpovědětVymazatNáhodou, cyklámenová farba je boží farba... A absolútne presne vystihuje danú farbu, o ktorej je reč.
OdpovědětVymazat[1]: Děkuji moc! ♥ :)
OdpovědětVymazatWow, to musel být obrovský zážitek!! Kolik bylo na koncertě lidí?
OdpovědětVymazat[5]: Bohužel netuším, kolik lidí bylo, nějak se mi vyhnul záznam, vím jen, že se do arény dá napasovat až 20 tisíc. Ale to asi nebylo.
OdpovědětVymazatNené! :)
OdpovědětVymazat[7]:
OdpovědětVymazat[6]: Já byla v O2 aréně 3x. Na Appasionatě (koně) a pak 2x na finále Fed Cupu. Tam bylo asi 15 tisíc lidí! To byl kravál =D. Ale úžasná atmosféra :). O2 aréna je fakt obrovská :).
OdpovědětVymazat[9]: Tak to já tam byla, že už to snad ani nespočítám. Ale vždycky mě fascinují lidi a hlavně i to, jak se dokáže aréna proměnit. Nejen dle preferencí každého umělce, ale byla jsem třeba na Top Gearu, takže se tam proháněla auta. Když se nad tím tak pozastavím, tak jediné, co jsem tam zatím neviděla byl asi led. A tedy i trávník v rámci tenisu. :)
OdpovědětVymazat