Maledivy aneb jak probíhala výroční svatba

Spousta lidí se velmi podivuje, jak je možné, že cestuji v tak velké míře. Rozhodně by tomu tak nebylo, pokud by neexistovali dva pro mě velmi podstatní lidé a to moji rodiče. Ovšem nechci vám tu objasňovat, proč a jak je to cestování s nimi možné, i když by to určitě některé z vás zajímalo. Chci vám povědět něco o nich samotných.

---

Můj táta je velký cestovatel, který zvládne jak náročnou dovolenou typu přesun z místa na místo, ale i leháro u moře. Máma je však naprosto jiná, zásadně vyznává druhý typ dovolených a to ty u moře spojené s dvoutýdenním opalováním. Už pro tyto rozdíly bych osobně své rodiče označila za takový jing a jang. A jak všichni známe - protiklady se přitahují.

Setkání mých rodičů bylo v podstatě jednou velkou náhodou. Máma, čerstvě raněná nevydařeným vztahem, odmítala jít na svůj maturitní ples, ale kvůli příbuzným se nakonec odhodlala. A bůhví, co by se stalo, kdyby to neudělala. Právě během maturitního plesu se můj táta odvážil mámu oslovit, a když jí za pár dní čekal u branky s plnou náručí narcisek, bylo jasné, že to myslí naprosto vážně. Společně následně překonali náročná studia v Praze a po jejich ukončení se vzali. A od toho dne uběhla už dvě desetiletí. Vím, říkáte si, nemají tohle být cestovatelské zápisky, a proč tu tedy píše o tomhle? Je to prosté, chtěla bych vám povědět o tom, co se stalo na Maledivách. Ale pěkně postupně.

Jak jsem již psala, od svatby mých rodičů je to už přes dvacet let, tedy konkrétně v roce 2014 tomu bylo dvacet let přesně. A právě v tuto dobu jsme se dohadovali, kam bychom mohli na jaře vyrazit. Nakonec i na základě doporučení našeho velmi dobrého známého, který má pod palcem tak 98% všech našich cest, to vyhrály Maledivy. Tak dobře, tam jsme ještě nebyli, tak je navštívíme, řekli jsme si tenkrát. Následoval výběr hotelu a právě v tomto okamžiku se zrodil nápad, který vám vysvětlí mou počáteční řeč ohledně rodičů. Tento nápad nevznikl v hlavě žádné z hrušek, ale v hlavě našeho známého, tedy organizátora. Už víte, o co šlo? Pořád ne? Tak já vám to tedy povím. Vymyslel, že v rámci této dovolené by mohli rodiče "dodatečně" oslavit výročí. Lákal je tehdy na večeři zdarma, plavbu lodí pod hvězdami či masáže. A protože jsme přeci jen Češi, tak bychom byli přece hloupí to nevyužít. A tak se mu na to kývlo. Později nás také informoval o tom, že v rámci toho proběhne i obnovení svazku, tudíž vlastně taková druhá svatba. V tomto momentu doplním ještě jednu informaci k mé mámě, nesnáší být středem pozornosti a proto, když se doslechla tuto věc, razantně namítala, že tohle tedy ne. Nemohlo se s tím, ale nic dělat a tak se umluvilo, že to pak na hotelu slušně vysvětlím a vyvlíkneme se z toho. Aspoň tedy hlavně máma v toto doufala. Je vám asi jasné, že se to nepovedlo, protože bych jinak tento článek nesepisovala, ale pojďme na to popořádku.

Na Maledivy, konkrétně do hlavního města Malé, jsme se dopravili dvěma lety společností Emirates a následně jsme jedním letem pokračovali na největší ostrov, kde mohla být zbudována přistávací dráha a který byl nejblíže ostrovu s naším hotelem. Tento let proběhl vrtulovým letadlem a upřímně já se na něj dost těšila, protože to byl další z mých leteckých zážitků, ovšem musím podotknout, že to nakonec až tak skvělé nebylo a samotné vrtule společně s hlukem mě dosti děsily. Na samotný hotel jsme pak dorazili pomocí rychlolodi (tady musím zmínit, že jsem si připadala jak ve hře Far Cry, pro neznalce ve zkratce se v této hře objevila podobná scenérie, jako jsem zažila já). Již při ubytování nás informovali o nutnosti schůzky se svatební organizátorkou, která se nakonec konala dva dny na to a to i přes mou snahu to "ukecat", že se bez obřadu obejdeme.

Samotná svatební organizátorka byla typickou rodilou Maledivankou, toto samozřejmě myslím ironicky, ve skutečnosti se jednalo o typickou Němku, která hovořila perfektně anglicky. Jejím úkolem bylo s námi projít jednotlivé položky, bez kterých by se svatba konat nemohla.

Vybral se den a čas, konkrétně pátek šestého března v 15:00. Dále výzdoba, jež se mohla skládat buďto z nějaké divné bambusové ohrady či jak lépe to nazvat nebo z bílých vlajek a palmové výzdoby. Je naprosto jasné, že jsme museli zvolit variantu dvě, když už nás do toho namočili, tak ať je to aspoň pěkné. Dalším nutným údajem bylo místo konání, což jsme nakonec zvolili západní pláž (bylo to hlavně kvůli tomu, že na rozdíl od druhé východní varianty, byla tato část ostrova "opuštěnější" a tak nehrozili zástupy pozorovatelů). Jakožto květinu pro nevěstu nám byl doporučen pugét bílých orchidejí (byl naprosto nádherný a byla k tomu ještě i božská čelenka ve stejném stylu). A bez čeho by nebyla řádná svatba? Přeci bez dortu. Tady jsme mírně váhali, nabízeli nám prý perfektní čokoládový, ale po lehké představě pátečního odpoledne v 35 stupních Celsia jsme ho prostě museli odmítnout a zvolit daleko více osvěžující variantu citrónového. Na závěr se vymyslel plán B, který byl velmi prostý, přesunout svatbu do méně vlhkých podmínek, kdyby se náhodou rozpršelo (což rozhodně nehrozilo) a také se zvolil fotograf aneb já. Tímto se tedy ustanovila má svatební role fotografa, kameramana, svědkyně, svatebního hosta, překladatele, družičky a samozřejmě dcery.

Ač už jsem mluvila o závěru, byla zde ještě jedna věc k probrání - dřevěná plaketa k palmě, kterou novomanželé po obřadu zasadí. Bylo jasné, že na ní budou jména a protože jsem perfekcionistka a můj táta má nad i čárku, osvětlila jsem organizátorce, že ta tam prostě musí být taky a co vlastně znamená. Mohla se vybrat ještě další věc, co by na ní měla být a protože jenom prosté forever mi přišlo neosobní, navrhla jsem ideu hrušky. Pravda, stálo mě to další vysvětlování, ale výsledek stál za to a zamotal hlavu i samotnému manažerovi hotelu (o tom však později).

Do svatby zbývalo pár dní a tak jsme je náležitě užili. Den předem ještě volala organizátorka, zda je vše ok a jak to zítra zhruba proběhne. Mámu pomalu a jistě svíjela nervozita z šaškování před lidmi a táta ten byl kliďas jako vždy. A tak pomalu a jistě nas
tal den D.

Moji rodiče mají různé oblečení, stejně jako já převážně tmavé barvy, ale na dovolenou si berou i světlejší věci a proto byli v podstatě na svatbu skvěle vybaveni. Máma měla letní bílé šaty, táta bílou košili a krémové kalhoty. A pak jsem tu byla já. Nejsem šatonosič a když už tak převážně tmavých barev. Upřímně přiznávám, že nic bílého a vhodného jsem tedy na sebe neměla a skončila proto v černých šatech, což jsem si pak vyčítala po celou dobu obřadu, protože černá přeci jen přitahuje teplo a navíc jsem si přišla, jak největší pesimista v okolí.

Ale vraťme se zpět, den D tedy nastal. Vyrazila jsem jako první se záměrem nafotit místo činu před tím než se objeví všichni účastníci. Když se na ty fotky podívám v aktuální době, říkám si, že jsem udělala dobře, protože něco tak romantického a božského se jen tak nafotit nepodaří. Postupně se začali objevovat zbylí svatebčani, tedy hotelový personál, abych byla přesná. Naaranžovali prstýnky, které byly rodičům odebrány dopoledne a přinesli dort, teda spíše dorty. Když přinesli první, říkala jsem si, ten vypadá skvěle, ideálně veliký. Pak pravda, když ho umístili na takové složité zařízení, které mělo ještě dva další podnosy, začalo mi to být divné, ale pořád jsem si říkala, tak třeba ještě budou k tomu nějaké misky s ovocem, talířky nebo něco. Spletla jsem se, a když přinesli druhý ještě větší dort, bylo mi jasné, že ještě jeden minimálně přibude. A taky se tak stalo.

Třetí hodina se nám blížila a já viděla, jak si organizátorka jede speciálně palmově vyzdobeným autíčkem pro hlavní hvězdy tohoto odpoledne. Ty se dostavili přesně na čas a vše mohlo začít. Obřad probíhal v angličtině, a protože jsem si předtím celou řeč vyfotila, řekla jsem, že nepodstatné části následně rodičům přeložím později, aby ten obřad odsýpal rychleji. Zábavné chvilky přišly u svatebních slibů, kdy jsem přeci jen pocítila nervozitu, zda oba řeknou ano, a také u závěrečného polibku, kdy jsem se tak zabrala do kamery, že jsem zapomněla překládat, ale záhy jsem se vzpamatovala. Posléze následoval přípitek a podpis certifikátu, tady byla značná výhoda toho, že máma má podpis už dvacet let natrénovaný, takže to nepůsobilo problém, jako tomu občas bývá na některých prvních svatbách. Nakonec nastal čas na svatební tradice, samozřejmě upravené do maledivského stylu. Jako první zde bylo vhazování kokosu se vzkazem každého z novomanželů do hlubin moře, tuto tradici jsme kapku narušili, protože vzkazy měly zůstat pro každého tajné a my si je ukázali, ale v manželství přece tajemství být nemají, ne snad? Dále zde bylo házení rýže na nevěstu, kdy uchycená rýže přímo na ní měla symbolizovat počet dětí. Upřímně máma se dost potila (kdo by taky ne v 35 nad nulou?), takže na ní bylo rýže, že by z ní byla jedna porce večeře a tak silně pochybuji o pravdivosti této tradice.

Posledními dvěma tradicemi bylo sesypání dvou různorodých písků dohromady (při této akci se nestalo nic zvláštního, co by stálo za komentář) a také již zmíněné sázení palmy a plakety. Plaketa se povedla na naprostou jedničku, i když po pár dnech se hruška začala odlepovat a tak nám aktuálně zdobí svatební certifikát společně s lístkem zasazené palmy. Jak jsem však již poznamenala dříve, právě tato hruška byla následně strůjcem dohadů hlavně tedy u samotného manažera hotelu. O pár dní později nás odchytil a ptal se, že přemýšlel, co by vlastně mohla znamenat. První společné ovoce, oblíbené ovoce nebo ???. Evidentně se k němu moje první osvětlování nedostalo a tak proběhlo znovu.

A to by byla zjednodušeně celá druhá svatba mých rodičů. Aspoň jim tentokrát nemusím mít za zlé, že mě nepozvali, jako se tomu stalo u té první (to víte, tenkrát jsem byla ještě bůhví kde na houbách a čekala, až se za čtyři roky podívám na svět). Pravdou je, že nakonec i přesto, že jsme celou tuto událost v podstatě ani nechtěli, se stala jednou z nejvýraznějších vzpomínek na celý maledivský pobyt a to i pro mámu, která se toho vážně bála. Takže bůhví třeba mě někdy v budoucnu potká moje multi role ještě jednou, člověk přeci nikdy nemůže vědět.