Cestovatelské zápisky jedné hrušky: Mauricius 2016

Doporučuji si přečíst předem - Mauricius 2006 a Mauricius 2016 - první část

Repete jsme si následně dali i během druhého výletu aneb Čajová a vanilková cesta, jak zněl jeho název. Opět nás vyzvedl minibusík a to již o hodinu dříve, tedy v osm ráno. Ohledně jména řidiče si nejsem jistá, tuším, že Sanjay. Víc tichý než Bruno, ale i tak dobrý řidič, který nás dokonce seznámil i s částí své rodiny, protože nás požádal, zda-li by nám nevadilo odvézt jeho dceru do Curepipe. Samozřejmě, že nevadilo a tak jsme poznali nejen dceru, ale i vnuka s manželkou.

Naší první oficiální zastávkou pak následně byla čajová továrna Bois Cheri, kde jsme mohli zhlédnutí výstavu o čajové historii a výrobě a posléze jsme i celou továrnu prošli. Byly nám vysvětleny a ukázány jednotlivé kroky zpracování čaje (1. zavadnutí, 2. svinování a sekání, 3. fermentace, 4. sušení) a i jeho následné pytlíkování a balení.

(Klikněte pro zvětšení)

Po ukončení této exkurze následovala degustace v blízkém "centru", kam jsme se dostali po asi pětiminutové cestě minibusíkem. Cestou jsme mohli pozorovat čajová pole a celkově velmi krásnou přírodu, která v člověku celkově vyvolávala takový vnitřní klid. Navíc mě jako čajofilovi to dodávalo ještě něco navíc, takový blažený pocit v duši.

Na ochutnávce jsme pak měli možnost vyzkoušet z asi jedenácti druhů čaje (základ vždy černý čaj + nějaká příchuť = bergamot, kokos, vanilka, karamel,…), upřímně se přiznám, že zatímco mí spolucestovatelé ochutnali jeden či dva hrníčky a okusili i divočejší příchutě, já se držela klasiky a to v podobě černého čaje s příchutí bergamotu společně s mlékem. Celkem jsem vypila asi pět šálků, protože když už byla ochutnávka v ceně, tak se to nesmí nechat jen tak.

(Klikněte pro zvětšení)

Z tohoto čajového "mejdanu" jsme se dále přesunuli do přírodního parku La Vanille, kde jsme museli vykonat dvě povinné věci. Vyfotit se s obrovskými želvami a podržet si krokodýlka. Jako první na řadu přišly zmíněné želvy, které dle slov mé mámy byly značně akčnější, než jak tomu bylo při minulé návštěvě. Průběžně nás sledovaly a cupitaly za námi, ale nakonec nás nejvíc okouzlila jedna, která za podrbání na krčku byla ochotná pózovat všemi směry. Tak vznikly nejen krásné fotky jí samotné, ale třeba i želví selfie. Ano, čtete správně. Táta si vyfotil, jak s oblibou říká, "fíčko" s želvou, protože to přece jen tak každý v galerii nemá…

A i další želví příhoda je spojená s mým tátou (osobní poznámka - to jsi, mami, ráda, že jednou hraje hlavní roli někdo jiný, viď?). Před těmi deseti lety bylo dovoleno, samozřejmě při rozumné váhové kategorii, nechat se na želvě svézt. Právě jedna naše ikonická mauricijská fotka zachycuje tento moment a tak měl táta vidinu jeho opakování. Pravdou však je, že člověk je nejen o deset let starší, ale i o deset a více kil "těžší", takže jsem se na nějakém týrání chudáka želvy odmítala podílet. Táta však chtěl mít fotku alespoň obdobnou a tak se opravdu jen velmi zlehka o jednu šťastnou želvu opřel. Když jí následně podjely nožičky, zmohl se táta pouze na úlek doprovázený rychlým úskokem. Nebojte, želva zůstala živá a zdravá a po omluvném podrbání na krčku se vydala na cestu pro něco dobrého na zub (a ano, vím, že želvy zuby v pravém smyslu slova nemají).

Od nich jsme to následně vzali kolem výběhů, kde byly rozděleny dle stáří (od těch úplně nejmrňavějších po středně velké), dále přes výstavu také spojenou s nimi, ale třeba také s Dodem či krokodýly. Následně jsme tak trochu zabloudili v malé "džungli", takže jsme šli kolem dokola skoro ničeho, až jsme se následně dostali ke klecím s opicemi a krokodýly. Prošli jsme také dvě expozice, jednu věnující se kosterním pozůstatkům mořských živočichů a druhou zaměřenou na ohromnou sbírku hmyzu čítající až 25 tisíc exemplářů. Fotkami z ní jsem opět "machrovala" na základní škole, což mě dostává k již zmíněné a velmi podstatné fotce - hruška jako Krokodýl Dundee (ano, myslím ten film), tedy v překladu hruška držící krokodýla. Chtěli jsme toto focení splnit hned na počátku naší návštěvy, leč jsme byli vyhnáni se slovy, že je polední pauza. Ta však díkybohu včas skončila a já tak mohla opět "čapnout krokouše", tentokrát společně i s mými rodiči.

Po ukončení návštěvy La Vanilla parku jsme si rozbalili své termotašky z hotelu

a pustili se do předem připravených toustů, jakožto do našeho oběda. Po vykonání této nezbytnosti jsme se vydali k naší předposlední zástavce a to ke koloniálnímu domu Le Saint Aubin. Ten má ve svém okolí několik atrakcí. Jako první si dovolím zmínit drobnou rumovou továrnu, kde nám byl ukázán postup zpracování cukrové třtiny, dá se říct postaru a v malém. A protože bez ochutnávky by to nešlo a jedna z předchozího výletu rozhodně nestačila, jali jsme se testování rumů nejrůznějšího stáří. K nim se tentokrát přidaly i různé ochucené likéry (jahoda, ananas, broskev,…). Samozřejmě to skončilo i u nějaké té koupě a kupodivu nejen rumu, ale i ledového čaje, který se mi dosud chladí na okně ve špajzu. To víte, má hruškovou příchuť, tak čekám na nějakou extra příležitost (vůbec nejsem hruškový blázen)…

Posilněni produktem z všude rostoucí cukrové třtiny jsme se vydali kolem různých bylinkových políček a květinových záhonů směrem k La Maison de la Vanille. Zde nám byl promítnut krátký dokument zaměřený jak jinak než na zmíněnou vanilku a také jsme si mohli prohlídnout některé používané nástroje či pomůcky. Třeba měřidlo na její délku a stůl s boxíky rozdělenými dle jednotlivých velikostí. Samotnou vanilkovou plantáž jsme viděli pouze přes mříž, ale několik exemplářů bylo k vidění i na plantáži toulitek, kam vedly naše další kroky. Asi jen málo z vás si pod tímto názvem vybaví tu správnou rostlinu a tak prozradím, že se jed
ná o tzv. anturie. A pokud ani to nepomohlo, obrázek to jistí.

Poslední výstup z autobusíku nás pak čekal u pláže Gris-Gris, což je nejjižnější místo celého ostrova a je zde krásný výhled na rozbouřený oceán bez korálových útesů, jež by vodu uklidňovaly, jako je to na valné většině ostrova. Cesta zpátky pak proběhla v klidu a tak by ukončen i náš druhý výlet.

Do odletu nám zbýval, dá se říct jeden celý den, ten jsme strávili klasickým opakoulenem = opalování, koupání, lenošení. Bohužel velmi rychle utekl a stáli jsme tváří v tvář dnu odletu. I ten jsme nakonec strávili jako ten předchozí, protože se nám povedlo prodloužit pokoj až do odjezdu.

V 18:00 pro nás přijel opět malý autobusík a odvezl slzící a pomalovanou (jedna z mých dovolenkových úchylek je totiž tetování henou a to vždy, když je příležitost) hrušku na letiště. Tři oranžové kufry

byly odbaveny do Business class Emirates a my se s příručním kufříkem stejně výrazné barvy a zabalenou lodí vydali vstříc kontrolám a salónku.

Krátce po jedenácté hodině večerní odstartovala A380 z mauricijské runwaye a tím byla zakončena naše opakovací dovolená a započata cesta domů. Přestupní stanicí byla opět Dubaj, kde jsem si za našetřené míle z programu Emirates Skywards udělala radost a koupila si nejen něco na zub, ale taky model právě zmíněného airbusu (a ještě jeho magnetku, mílemi se totiž dá platit až od určitého limitu, který jsem nesplňovala), protože jsem zřejmě zdědila modelářské sklony po svém tátovi a protože je tohle letadlo mou láskou již několik let.

Zbytek času jsme strávili opět v ohromném salónku a mě se dokonce povedlo najít ve stojanu nejrůznějších novin i jedny české, což bylo docela překvapující. Ráno nás pak čekal navazující let do Prahy, kde jsme přistáli kolem půl jedné. Kufry

se úspěšně objevily na pásu a my se tak vydali vstříc nejen zimě, ale také realitě, která byla, je a bude díkybohu stále naplňována zážitky z další velmi úspěšné dovolené a to tentokrát okořeněné s již minulými zážitky. A kdo ví, třeba se za deset let objevíme na Mauriciu znova…

Video k druhému výletu