Po návratu z Cambridge jsem se zatvrdila, že nápad jazykových pobytů po tom všem nebyl jeden z těch nejlepších. Každopádně mi to vydrželo zhruba do září. Jednoduše jsem po pár hodinách školní angličtiny obrátila oči v sloup a řekla si, že další destinací je v létě Oxford. A proč jsem si vybrala právě ten? To, jak jsem si vybrala Cambridge, jsem již osvětlovala v předchozím příspěvku a protože se Oxford spolu s ní dostal minule do užšího finále, věděla jsem, že mé kroky tentokrát musí vést tam.
Zcela upřímně jsem se dalšího pobytu obávala, protože mi v Cambridgi některé věci nesedly a já se bála, že historie se bude opakovat. Trochu víc mě tentokrát uklidnila i samotná stránka pobytu na webu Student Agency a i ta na stránkách organizace Embassy English. Hlavním bodem, který mi byl velmi sympatický, bylo to, že si organizace Embassy pronajímá areál univerzity, tudíž se ubytování i škola odehrávají relativně u sebe a člověk se nemusí půl hodiny někam táhnout. Postupně mé nadšení opět rostlo a já (i když stále s drobnými pochybnostmi) se začínala čím dál tím více těšit.
Školní rok opět uplynul (napsat jako voda se mi zdá poněkud nepatřičné) a byly tady prázdniny. Já se opět na letišti setkala se skupinou patnácti spolucestovatelů a jednou delegátkou. Opět proběhly nějaké ty slzičky, ale člověk si připadal již zkušenější, než tomu bylo rok předtím. Cesta rychle utekla a my se ocitli po kratším bloudění našeho autobusu uprostřed kampusu univerzity. Tam na nás již čekali leadeři a náš pobyt mohl začít. Teda aspoň jsme si to zprvu mysleli, než nám bylo oznámeno, že jsme dorazili příliš brzy (odlétali jsme totiž opravdu velmi brzy ráno, budíčka jsem měla cca ve čtyři). Tak nám byly dočasně uskladněny kufry a vyrazilo se na prohlídku areálu, který nám byl na příští dva týdny domovem.
A protože se chci opět pokusit, aby tento článek zachycoval, jak zážitky, tak i informace, uchýlím se teď opět k jednotlivým bodům.
1. Ubytování
Jak jsem již psala, organizace Embassy si pronajímá areál školy, tudíž ubytování tentokrát probíhalo v rozlehlém kampusu Oxford Brookes University. V podstatě se jednalo o spousty domků uspořádaných do jednotlivých bloků. Na mě konkrétně vyšel blok L, dům číslo osm a pokoj E. Pro přístup do domu jsme všichni obdrželi čip, který otevíral hlavní dveře a pro samotný pokoj i klíč, což jsem velmi ocenila, protože člověk měl tedy přístup kdykoli potřeboval. V domě se celkem nalézalo asi šest pokojů (upřímně si přesně nepamatuji a nemám ani fotodokumentaci), dvě prťavé sprchy (koupelna se tomu moc říkat nedala) a jedna velká místnost s jídelnou a kuchyní (která nám byla v podstatě k ničemu, vše bylo vypojené a byl zákaz používání). Naše skupina nakonec obsadila domy skoro tři, jeden celý holčičí (kde jsem byla já) a pak dva další (opět rozděleno na kluky/holky), které ale byly sdíleny i s dalšími skupinami.
Upřímně mi tenhle styl ubytování naprosto vyhovoval, pokoj byl tak ideálně velký a obsahoval vše potřebné. A navíc tentokrát byla po celém areálu zavedená WiFi, takže člověk nemusel nikam běhat a mohl se dokomunikovat domů v naprostém soukromí.
Jediné, co člověku mohlo kapku vadit, byl docela rušný noční život (nikdy nezapomenu, jak slovenská část naší skupiny pod okny zpívala Elány a českou hymnu), který ale byl s večerkou zahnán do domů. Jinak se jednalo o velmi klidnou oblast.
(pro zvětšení fotky klikněte)
2. Jídlo
Po všech třech pobytech můžu zcela otevřeně říct, že právě jídlo a výuka byly v Oxfordu naprosto nejlepší. Jídelna se nacházela přímo v jedné z budov univerzity (měla dokonce i venkovní část), takže se člověk opět nikam nemusel plahočit, navíc menu bylo vždy rozepsané na celý týden (takže člověk věděl dopředu, kdy si třeba něco radši koupí). Podávala se tam snídaně, oběd i večeře a to vždy o třech různých variantách. Společně s obědem a večeří se ještě podával "předkrm" (polévka nebo pečivo, salát se zeleninou byl dostupný vždy) a zákrm (buďto sladké nebo ovoce). K tomu vždy tři druhy studeného pití (voda + šťávy) a dva druhy teplého (klasika čaj/káva). Takže se mi nemůžete divit, že hodnotím tento aspekt velmi pozitivně, oproti Cambridge to byl prostě znatelný rozdíl. Jediné, co mě pokaždé dostávalo, byly těstoviny, protože nevím jak je to možné, ale dokázali je udělat zcela bez chuti, ať už šlo o jakoukoli omáčku a tak sůl/pepř byly potřebné, ale jinak naprosto vyhovující a dva týdny se daly hravě přežít.
Navíc se v areálu dala najít kavárna prodávající Starbucks společně s tousty,... a také obchod, kde jste sehnali od jídla přes lékárenské zboží po papírnické potřeby. Člověk tedy sehnal skoro všechno a to v tom nejbližším okruhu. Dokonce tam bylo i knihkupectví...
(pro zvětšení fotky klikněte)
3. Škola a studium
Škola se tedy tentokrát nacházela opravdu pár metrů (díky svému velmi špatnému odhadu radši nebudu tipovat) a vedly k ní z kampusu rovnou dvě kapku kopcovité cesty, které člověk sice šplhal několikrát za den, ale rozhodně si nebylo na co až tak stěžovat.
(pro zvětšení fotky klikněte)
Den po příjezdu, tedy v pondělí, nás opět čekal rozřazovací test. Všichni nově příchozí byli uvedeni do obrovské učebny, kde proběhla úvodní prezentace ohledně našeho kurzu (v podstatě: co se smí/nesmí, co nás čeká, kdo je kdo a tak) a každý z nás dostal i informace vytištěné společně se sešitem, tužkou, průkazkou a heslem na WiFi.
Následoval již zmíněný test, který měl tři části: gramatika, sloh, konverzace. Gramatika - šlo o otázky s možnostmi, sloh byl na téma "Proč jste sem přijeli studovat." a konverzace byla na téma, jenž zvolil sám jeden z učitelů. Povětšinou šlo o lehká témata jako je rodina, bydliště, zájmy, ale na mě vyšel nejtěžší z učitelů, takže jsem dostala za úkol říct mu něco o ekonomické situaci v Čes
ké republice. Upřímně, byla jsem v "oněch" místech, ale nakonec jsem to docela zahrála do autu a bylo to.
ké republice. Upřímně, byla jsem v "oněch" místech, ale nakonec jsem to docela zahrála do autu a bylo to.
Rozdělení tentokrát proběhlo skvěle a ještě tentýž den odpoledne jsem věděla, kdo mě v úterý bude čekat ve třídě. A z toho mi vcelku zatrnulo… Dle seznamu nás totiž mělo být celkem čtrnáct a z toho prosím já, dva Rusové (Ruska se nakonec přeřadila někam jinam a tak zbyl jeden Rus) a jedenáct Brazilců. Vzbudilo to ve mě jisté obavy, hlavně kvůli tomu, aby nedržela takhle velká skupina u sebe (a nikoho moc k sobě nepustila) jako se to stávalo s Čechy. Můj strach díkybohu naprosto vymizel po prvním dnu, kdy mě naopak valná většina vítala jako bezva změnu a naprosto skvěle spolupracovala. Takže celé ty čtyři dny, co jsem s nimi strávila, byly těmi nejlepšími za všechny pobyty dohromady.
V pondělí jsem opět dostala přechodnou třídu, kde už Brazilci bohužel nebyli (odletěli směr Paříž, jakožto pokračování své prázdninové cesty) a naopak se zde vyskytovalo víc Čechů a Rusů. V úterý jsem dostala třídu opět novou díky další várce příchozích a ta tentokrát sčítala pět Portugalců, dva Italy, tři Rusy, jednoho Bulhara a mě s jednou holčinou z naší Student Agency skupiny. Ani takhle skupina nebyla úplně tou nejhorší, ale moji Brazilci to nebyli…
Samotná výuka tu probíhala opět jinak než v Cambridgi a to tak, že všech pět dní bylo o konverzaci. Lekce opět byly tři hodiny denně s půl hodinovou přestávkou uprostřed a tentokrát rovnou s dvěma učiteli. Vždy bylo nějaké dané téma hodiny, na které se konverzovalo, ale zároveň i psalo či jinak vytvářelo.
V Oxfordu jsem měla právě i velké štěstí na učitele, protože to byli ti nejlepší, alespoň dle toho, co jsem slyšela. A protože mi oba dva navždy uvízli v paměti, tady máte jejich drobný popis.
Jako prvního jsem měla Josepha, což byl asi tak třicetiletý muž, který pobýval nejrůzněji po světě a pracoval pro dobročinnou organizaci na podporu hladovějících dětí. Jeho hodiny nebyly tak zábavné jako u druhého učitele, ale také měly, co do sebe. Často byly doprovázeny videi a k nim následně úkoly.
Druhý učitel byl Dave, postarší Australan. Upřímně u něho se nebojím říct, že byl naprosto bombový! Jeho hodiny jsem si neskutečně zamilovala a ze všech učitelů byl právě on ten nej. Každý učitel měl své téma hodiny a Dave ho dokázal za hodinu a půl neskutečně rozpracovat. Dělali jsme interaktivní projekty, takže kupříkladu jsme tvořili leták k filmu či zájezdu do určité země (vždy s použitím fotek, které Dave donesl), který jsme pak měli nabídnout (nebo spíše přímo vnutit) režisérům/zákazníkům. Ten, kdo přesvědčil nejvíce lidí, byl samozřejmě výhercem dané aktivity.
Dále jsme třeba vytvářeli scénky, kdy dodnes mám v paměti tu mou, která spočívala v tom, že manželský pár chtěl vyměnit nefungující počítač a já byla tím nejprotivnějším prodejcem na světě. Drobná ukázka:
"Tak vy máte problém s PC? Zeptejte se Billa Gatese." - Tuto frázi rád používá můj táta, když je nějaký problém s PC a sem naprosto zapadla.
"Jste normální? Zavolejte mi vašeho šéfa."
"Jsem naprosto normální a já šéfuje sama sobě."
Jako další věc se mi líbilo i to, že během příprav pouštěl Dave písně, jak na přání, tak i ty, co ho napadly. Někdo by to sice mohl brát za rušivý element, ale upřímně alespoň u mě (a řekla bych i u zbytku) tomu tak nebylo.
A poslední bod, než tuto oslavnou ódu na Davea ukončím, je ten, že razil tři pravidla, která mi jednoduše seděla a vyhovovala:
1. Mluví jeden.
2. Žádné mobily.
3. Když nevíte, zeptejte se.
S obdobnými jsem se setkala i při mých současných hodinách konverzace s angličtiny a jsem za ně velmi ráda.
(pro zvětšení fotky klikněte)
V závěru celého studia jsme opět dostali certifikát o dokončení kurzu a tentokrát také navíc osobní ohodnocení od učitelů a to rovnou dvojí. První spočívalo ve vyplnění, jakého levelu jsme v jednotlivých aspektech dosáhli + ohodnocení vystupování a druhé bylo slovní ohodnocení od jednoho z učitelů. Toho mého se ujal právě Dave, za což jsem byl strašně ráda a velmi mě i pobavilo. Řekněme, že moje počítačová scénka popsaná výše se mu prostě zapsala do paměti…
(pro zvětšení fotky klikněte)
4. Aktivity a výlety
Stejně tak jako v Cambridge i v Oxfordu byl program napěchovaný aktivitami, ráno/odpoledne a večer. Opět byly nejrůznějšího žánru, u ranních/odpoledních to bylo od sportu přes návštěvu centra Oxfordu až po výlet mimo město. U večerních aktivit zase byla jedna hlavní aktivita (disko, fotbal, vyšetřování vraždy, bruslení,…), ale i jedna další, takže si člověk mohl vybrat, což jsem při svém introvertismu velmi ocenila. Jako druhá aktivita povětšinou byla filmová noc nebo nějaké vyrábění. Člověk to lehce přežil a hlavně se dostal do postele daleko dřív než ostatní (spáči jako já to jednoduše ocení).
(pro zvětšení fotky klikněte)
Výchozím bodem pro všechny aktivity byl drobný zelený plácek při jednom z vchodů do školy, člověk se opět nikam netáhl a mohl kupříkladu v klidu jít ze snídaně rovnou tam.
Výlety mimo město byly tentokrát rovnou čtyři, dva celodenní a dva půldenní. Během půldenních jsme navštívili jako první malé městečko Bourton on the Water, kde jsme řešili záhadu v místním bludišti, po jejímž vyřešení nás čekal rozchod. Během druhého výletu jsme navštívili Blenheim Palace, rodiště sira Winstona Churchilla. Tam jsme se bohužel nedostali na prohlídku a tak nám musely stačit zahrady a park, což nakonec asi nikomu nevadilo, protože bylo krásné počasí a tak člověk mohl v klidu posedět. Mě osobně se hlavně líbila návštěva skleníku s motýly všude kolem, protože jsem se mohla doslova vybouřit na jejich focení.
Jako dva hlavní výlety opět proběhl jako první Londýn. Pro mě tedy Westminster tour po čtvrté, tentokrát však i s drobnou změnou - plavbou po Temži, kterou jsem absolvovala naopak poprvé.
Druhý celodenní výlet mě zavedl do Stratfordu nad Avonou. Tak schválně, dáme si kvízovou otázku. Kdo se v tomto městě narodil? Tak co. Víte? Ne? Tak trochu upravíme otázku. Jaký slavný spisovatel se zde narodil? Co teď? Ano, slyším támhle z druhé řady.... Slečno, prosím, kdo tedy? Správně! William Shakespeare!
Upřímně jsem byla za návštěvu tohoto města velmi ráda, protože to přeci jen bylo něco nového a hlavně Shakespeare je jedním z maturitních témat, takže každý letáček či vzpomínka se hodí. Co všechno v tomto městě můžete vidět, vám případně řekne strýček Google s tetičkou Wiki, protože přeci jen tohle je článek o Oxfordu, takže jdeme dál...
Neděle byla naprosto volným dnem kromě večera, kdy tedy byla již opět aktivita. Naše skupina se rozhodla, že využijeme volného dne a vydáme se tak trochu na vlastní pěst opět do Londýna a to konkrétně do muzea Madame Tussauds. Lístky nám Embassy zařídilo a zbytek byl na nás. Dobře, neobešlo se to kapku bez zmatku a hlavně se alespoň dle mého podcenily lístky na autobus, protože jsme na zastávce před školou čekali určitě přes hodinu, než přijel nějaký autobus, kam by se vešlo šestnáct lidí naráz, předchozí byly kapku narvané, ale nakonec to byl velmi vydařený výlet a já si mohla odškrtnout další položku na seznamu "Must see in London".
5. Moje skupina a delegátka
A i tento bod byl daleko lepší než v Cambridgi. Delegátka mi sedla o něco víc, až tak člověka do ničeho výrazně nenutila a i když občas padla výměna názorů (opravdu výměna, žádné hádky), tak to člověk ustál s tou svou pravdou (tu prostě každý máme) a bylo to.
Svou skupinu si pamatuji o něco víc, tentokrát bylo více lidí mimo Prahu, takže si člověk nepřipadal jako černá ovce. S nikým jsem v kontaktu doteď nezůstala a zcela upřímně si členy už ani moc nevybavuji. Kromě jedné holčiny, která se mnou sdílela druhý týden třídu (tímto Kláru zdravím), ale jinak mám spíše vzpomínky na celou brazilskou grupu a na Italku Ericu. A vlastně ještě na zpívající Slováky pod okny. Kdé dómov můj...!
A tak to by byl opět celý Oxford pěkně popořádku v bodech. Snad jsem nic podstatného i nepodstatného nevynechala. Oxford pro mě prostě zůstává učebním rájem a velmi ráda mu odpustím i ten obrovitánský kopec, který vedl při cestě zpět ke škole, když jsme šli v rámci výletů z centra. A vlastně nejen ten, ale všeobecně ten kopcovitý terén (áno, v Cambridge se moc chodilo, v Oxfordu zas lezlo). A z toho plyne ponaučení, pokud jste jako já, tudíž homo sapiens sapiens bookoholics/nesportovnis/lenosis, vždy se dívejte, jaké má místo vašeho pobytu v okolí vrstevnice.
Po zážitcích z třetího pobytu v Londýně můžu říct, že pokud by se z Londýna a Oxfordu dala udělat mixáž, byl by to naprosto superkalifradžilistikexpijalidózní jazykový pobyt. Proč? Tak to se dozvíte příště…
PS:
A když vím, že si tohle asi jenom velmi těžko přečtou, tak bych na závěr chtěla pozdravit pár lidí.
Dear Dave, Enzo, Anna, Naomi, Erica. Thank you for all beautiful memories about Oxford and I truly miss you. Maybe sometime in the future we will meet again...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář! :)